Veľkou Raču nad Oščadnicou jistě mnozí znají díky sjezdovkám nacházejícím se na svazích tohoto nejvyššího vrcholu Kysuckých Beskyd. Ovšem oblast kolem tohoto vrcholu nabízí v zimě i krásný okruh o délce přibližně 16 km ideální pro výlet na sněžnicích či možná ještě lépe na skipalpech. Začátek i cíl trasy je u autobusové zastávky Oščadnica, Lalik, kde se nachází i větší parkoviště. V úvodní části této trasy nás budou provázet žluté značky. Ty nás nejprve přibližně 800 m vedou zdejším hlavním údolím, posléze značená trasa odbočí doleva a začíná strměji stoupat kolem mnoha chat – tento obydlený úsek končí po dalších přibližně 500 m u posledních stavení. Tento úvodní úsek bývá většinou prohrnutý a posypaný, tedy pro chůzi na sněžnicích či skialpech nevhodný (mohou se zde ovšem hodit nesmeky). Za posledním stavením je již díky relativně značné vysoké nadmořské výšce (cca 650 m.n.m.) možné po většinu zimy již nasadit sněžnice či skialpy a většinou i zde končí pěšky pohodlně schůdný úsek trasy. Taktéč činím i já (nasazuji sněžnice) a začínám stoupat vstříc vrcholu Zonka. Tento úsek je poměrně strmý. Odměnou mi je krásná malá louka obklopená stromy pod vrcholem Zonky a i krásný výhled směrem na západ z bezprostředního okolí tohoto nevýrazného vrcholu. Po pokochání se a krátkém odpočinku stoupám dále. Mým dalším cílem je vrchol Kykula nacházející se již na hlavním hřebeni Kysuckých Beskyd a rovněž i na slovensko-polské hranici. Sníh mi pod nohami (sněžnicemi) hězky křupe a tak vystoupat dalších pár stovek výškových metrů až na vrchol Kykula není až tak nepřekonatelným problémem. A odměnou mi jsou z vrcholu a jeho blízkého okolí i krásné výhledy nejen na blízké vrcholy Kysuckých Beskyd (Beskidu Źywieckého na polské straně), ale i na Malou Fatru a vzdálené západotatranské štíty).
Po odpočinku a kochačce na vrcholu se vydávám na další cestu po slovensko-polské hranici, kterou zde kopíruje i červeně značená trasa. Mírně podcházím nevýrazný vrcholek Magura a stále po hranici sledované červenou stezkou převážně klesám pohodlným terénem až do sedla pod Malým Príslopem. Zde červeně značená trasa opouští státní hranici a vrchol Malého Príslopu obchází lesem po polské straně. V zimě se však chodí přímo po hraničním hřebeni přes vrchol a tak se tudy vydávám i já. Odměnou mi je strmé, ale krátké stoupání na samotný vrchol Malého Príslopu a samozřejmě i nějaké ty výhledy do kraje. Z vrcholu mě čeká opět strmé, ale opět krátké klesání do sedla mezi Malým a Veľkým Príslopem. Zde se opět krátce setkávám s červenou značkou, zároveň jsou z okolí tohoto sedla i krásné výhledy nejen na přede mnou se zvedající vrchol Veľkého Príslopu, ale i západním a východním směrem. Červeně značená trasa zde velkým obloukem po polské straně samotný vrchol obchází, já věren obvyklé zimní trase pokračuji dále přímo po hraniční stezce. Stoupání na vrchol Veľkého Príslopu je opět strmé, ale ve srovnání s Malým Príslopem i o poznání delší. Z blízkého okolí samotného vrcholu se mi otevřou hezké výhledy – ty jsou i během výstupu díky mohutnému polomu vzniklému zde po těžbě dřeva.
Z vrcholu mě čeká opět strmé, ale o něco kratší klesání do dalšího z mnoha sedel na tomto hřebeni, kde se opět setkávám s červenou značkou. Ta mě bude provázet až na samotný vrchol Veľké Rače. Čeká mě zhruba 2 km stoupání, při kterém musím překonat převýšení 250 výškových metrů. Naštěstí je cestou nač koukat – ať už je to krásná zimní scenérie zdejšího lesa, tak i krásné výhledy nejen na okolní kopce Kysuckých (Źywieckých) Beskyd, ale i na malofatranský skalnatý Veľký Rozsutec a jeho neméně majestátního souseda s vševypovídajícím pojmenováním Stoh. Závěrečných pár desítek metrů stoupání absolvuju opět mimo značenou trasu (ta odbočuje k chatě na polské straně) a vydávám se rovnou po zasněžené louce na samotný vrchol s rozhlednou (vyhlídkovou plošinou). Jak je zde obvyklé, tak zde dosti fouká. Ovšem ty výhledy stojí za vynaloženou námahu během stoupání i docela nepříjemný ledový a silný vítr. Jako na dlani mám nejen okolní vrcholy Beskyd, ale i vzdálenější Malou Fatru, lehce v mracích se skrývající Nízké Tatry a více mraky zahalené Západné a Vysoké Tatry.
Díky ledovému větru to zde není ovšem na nějaké dlouhé rozjímaní, zároveň již pokročila i denní hodina (na konci prosince se stmívá obzvláště brzy) a tak se vydávám na sestip zpět na Laliky. Nyní mě provází zelená značka, která mě odpoledním (předvečerním) pěkně nasvíceným lesem s hezkými průhledy jižním směrem přivede až k horní stanici lanovky a hornímu konci sjezdovky. Značená trasa schází odsud na Laliky naokolo, já se vydávám dolů rovnou po sjezdovce, která je značně strmá (její horní část je hodnocena jako černá sjezdovka). Díky menšímu množství sněhu a počasí neumožňujícímu toto strmou sjezdovku uměle zasněžit se zde neprohánějí davy lyžařů, ale je celá sjezdovka prázdná. Z horní části této sjezdovky se mi otevře krásný výhled na Moravskoslezské Beskydy nasvícené zapadajícím sluncem. Strmý sestup mě po nějakých 25 minutách poloběhu na sněžnicích dovede až ke spodní stanici lanovky na Lalikách, odkud je to k výchozímu bodu a parkovišti jen pár stovek metrů chůze po silnici.
