Nejvyšší část Slezských Beskyd mezi vrcholy Skrzyczne a Barania Góra v Polsku nabízí něco, co česká část Slezských Beskyd i celé Moravskoslezské Beskydy nabídnout nemohou – tím něčím je převážně bezlesý hřeben s konstantní nadmořskou výškou nad 1000 m. Z tohoto hřebene pak vybíhá boční, jen pozvolna klesající hřeben Cienków. Za vrcholem Baranie Góry pak hřeben klesá směrem k obci Koniaków, kdy vrcholky nedosahují hranice 1000 m, zato nabízejí krásné výhledy a relativně snadnou dostupnost. Tyto tři atraktivní oblasti lze spojit v jednu poctivou celodenní zimní túru, což jsem jednoho krásného zimního dne i učinil a vydal se na ní na sněžnicích, které jsou pro tuto túru v zimě ideální.
Své putování začínám u autobusové zastávky Wisla, Nowa Osada, Skrzyźowanie, kam zajíždějí relativně často přímé autobusové spoje z příhraničního Cieszyna. Nejprve jdu od zastávky autobusu pár desítek zpět po hlavní cestě, načež odbočím doleva na boční silnici směřující do osady Czarne. Ovšem ani na této silnici se nezdrřím příliš dlouho a odbočuji doprava po žluté značce (odbočka ze silnice není úplně ideálně značená, ale při troše snahy jí není problém najít). Po ránu mrzne až praští, takže i vcelku přivítám úvodní strmější stoupání po široké zasněžené lesní cestě. Toto úvodní strmější stoupání končí poblíž věže skokanského můstku. Následuje už mírnější pozvolné stoupání k vrcholu Cienków Niźni, kde se nachází i horní stanice lanovky (lze si tedy tento úvodní výstup ulehčit výjezdem lanovkou z lokality Wisla, Malinka), rovněž se zde nachází dřevěná koliba (možnost občerstvení). Krom výše uvedeného je tato lokalita i jednou z nejfotogeničtějších lokalit této části hor.
Po kochání se a focení této krásné lokality pokračuji za krásného mrazivého zimního dne dále příjemnou mírně stoupající cestou vedoucí samotným hřebenem Cienkówa. I tento následující úsek je značně fotogenický a výhledový.
Pohodlný, fotogenický a kochací úsek končí za vrcholem Cienków Wyźni, kde žlutá turistická značka opouští širokou lesní cestu, která zde odbočuje vpravo (lze po ní případně dojít až na sedlo Salmopol – tato cesta je sice neznačená, ale zabloudit na ní není moc kde a je případně vhodná v zimě na běžky, v létě pak na kolo). Následující úsek zpočátku strměji stoupá po úzké pěšince pod vrchol Zieloneho Kopce (po cca 250 m odbočuje doleva neznačená pěšina vedoucí přímo na jeho vrchol – lze na něj případně dojít i naokolo po značce, ale v případě zájmu o výstup na tento vrchol je určitě lepší jít na něj rovnou – je to o hodně kratší a i rychlejší varianta). Já dnes tento vrchol vynechávám a pokračuji tedy dále rovně po značené úzké pěšině, která už stoupá o poznání mírněji. Nakonec mě tato úzká pěšina vyplivne v sedle mezi vrcholy Zielony Kopiec a Gawlasi na hlavním hřebeni Slezských Beskyd. Odtud lze jít buďto doleva na Zielony Kopiec, Malinowskou Skalu a z ní buďto na sedlo Salmopol nebo dále po hřebeni až na vrchol Skrzyczne, nebo doprava směrem na Magurku Wiślańskou a Baraniu Góru. Já dnes volím druhou možnost a po zelené značce krátce stoupám na blízký vrcholek Gawlasi. Přímo na něm se nachází menší skalní útvar (v zimě často skrytý pod sněhem) a rovněž je odtud krásný výhled směrem na Beskid Źywiecki (Pilsko, Babia hora). Z tohoto vrcholku mě čeká krátké klesání do sedla a následně přece jen delší stoupání na uzlový vrchol Magurka Wiślańska. Samotný vrchol je sice již opět zalesněný, ale během stoupání na něj a následně pak od rozcestníku jen pár desítek metrů pod nejvyšším místem tohoto vrcholu se otevírají krásné výhledy (cestou na vrchol i směrem na Moravskoslezské Beskydy, od rozcestníku za vrcholem pak východním a jihovýchodním směrem na Źywiecké Beskydy, Západné a část Vysokých Tater, Nízke Tatry či Malou Fatru.
Na rozcestníku se napojuji na červeně značenou dálkovou trasou zvanou Główny Szlak Beskidzki, která vede skrze celé polské Beskydy od ukrajinsko-polských hranic v Bieszczadech až do Slezských Beskyd. Z vrcholu mě čeká výraznější klesání do relativně hlubokého sedla (cca 100 výškových metrů) a z něj delší stoupání na vrchol Baranie Góry (cca 170 výškových metrů). Značená trasa zde nevede většinou přímo po hřebeni, ale kousek pod ním po úzké pěšině – toto je objektivně nejnebezpečnější úsek trasy, zejména pokud je sníh namrzlý – nejhorším úsekem bývá relativně krátký traverz strmého svahu, kde bývá sníh i vlivem větru často namrzlý, případně zde bývají někdy i hluboké závěje). Odměnou za tento náročnější úsek je vrchol Baranie Góry s volně přístupnou rozhlednou, z níž jsou krásné kruhové výhledy (nevýhodou tohoto vrcholu je to, že je to zejména v zimě často větrná hůrka a zejména nahoře na rozhledně se nedá příliš dlouho vydržet). Dnes mám ovšem štěstí a i nahoře na rozhledně fouká jen slabý větřík a jako bonus mám dnes i krásné výhledy.
Po dostatečném pokochání se a pofocení výhledů pokračuji dále. Zatímco až po vrrchol Baranie Góry jsem šel takřka sám a jen občas někoho potkal, další úsek i samotný vrchol Baranie Góry je přece jen v zimě navštěvovanější. V zimě to má tu výhodu, že lze na něj vystoupat většinou i bez sněžnic (vhodné ovšem mohou být nesmeky). Pokračuji dále po červené značce – nejprve jen mírným klesáním k nedalekému vrcholku Wierch Wiselka. Ten je v současnosti takřka kompletně odlesněný a nabízí rovněž krásné výhledy.
Za tímto vrcholem se mění dosavadní výhledový a kochací charakter trasy a nořím se do lesa. Zároveň i strměji klesám až k nepříliš pohledné turistické chatě (cca 950 m, tedy 270 m sešup z vrcholu). U chaty se nachází velký turistický rozcestník a já zde opouštím červenou značku a dále pokračuji po značce modré. Ta po chvíli přechází potůček – ve skutečnosti je to jedna ze zdrojnic polské národní řeky Wisla – v závislosti na podmínkách může být tento úsek lehce ošemetnější – dnes mám však štěstí a potok je zamrzlý a pokrytý dostatečnou vrstvou sněhu. Po chvíli docházím k poměrně zajímavým křesťansko – buddhistickým božím mukám. Následuje vcelku pohodlný úsek bez větších výškových rozdílů kolem vrcholu Karólowka až k rozcestí kousek pod ním. Z tohoto rozcestí pokračuji stále po modré značce, která krátce strměji klesá až do sedla mezi vrcholy Karólowka a Gańczorka. Z tohoto sedla lze jít dále buďto po značce nebo rovnou přes vrchol Gańczorky (v létě se chodí většinou po značce, v zimě bývají často prošlapané obě varianty). Samotná oblast vrcholu Gańczorka nabízí po delší době i omezené výhledy, ovšem hlavní zajímavostí jsou zde malé pseudokrasové jeskyňky (nacházejí se vpravo nad značenou cestou). Za tímto vrcholem mě čeká lehce houpačkový terén s několika samotami a občasnými výhledy, který mě nakonec dovede až k vrcholu Tyniok (respektive kousek pod něj). Zde se charakter krajiny ostře mění – zatímco úsek od chaty pod Baraní Górou vedl převážně lesem, vrcholem Tynioku začíná otevřená osídlená krajina s krásnými výhledy. Dnes zde mám hodně velké štěstí na počasí a světlo a jako na dlani mím Tatry nasvícené zapadajícím sluncem.
Z této lokality mě čeká již jen houpačkový terén po namrzlé silnici (zde jsou povětšinou vhodné nesmeky), která mě kolem vrcholu Koczy Zamek (lze si na něj odskočit – i z něj jsou hezké výhledy) až k hlavní silnici (konečná zastávka autobusů – přímé spojení do Cieszyna). Jelikož mi však do odjezdu autobusu zbývá dost času, tak se odtud ještě vydávám zakončit své dnešní putování do cca 750 m dřevěné goralské restaurace Karczma Ochodzita pod stejnojmenným vrcholkem (osobně mohi doporučit návštěvu této restaurace – výborné jídlo, velké porce a překvapivě nízké ceny) a rovněž i případný krátký výstup na nedaleký vrcholek Ochodzita, kde za málo námahy (výstup od restaurace na samotný vrcholek zvládně skoro každý a zebere ani ne 5 minut) dostane velkou odměnu v podobě opravdu krásného kruhového výhledu.
Celková délka této trasy je 24 km a jde tedy o poctivý zimní celodenní výlet. Samozřejmě lze tuto trasu absolvovat i opačně, což má své výhody (výše položený výchozí bod, tedy menší stoupání), tak i nevýhody (větší vzdálenost nejbližší restaurace od autobusové zastávky).
Kompletní fotogalerii se zhruba 100 fotkami naleznete zde
