Obec Vyšná Revúca je hlavním výchozím bodem do nejvyšších částí Veľjé Fatry mezi vrcholy Ploská a Krížna. Donovaly jsou pak význammným turistickým střediskem (zejména zimních sportů) na rozhraní Veľké Fatry a Starohorských vrchů (ty tvoří úvodní či závěrečný úsek přechodu Nízkých Tater, na které plynule navazují na jejich západním konci). Přechod mezi těmito dvěma lokalitami vede nejen přes nejvyšší partie Veľké Fatry, ale zároveň nám ukáže dvě z mnoha tváří těchto hor – rozsáhlé horské louky i divoké a husté převážně listnaté lesy. Přechod mezi těmito dvěma lokalitami je možný v mnoha variantách – já se vydal na nejdelší možnou, která je ovšem stále zvládnutelná v rámci jednodenní, ale značně dlouhé a náročné túry, během níž jsem vystoupal na (či do těsné blízkosti) 5 z 6 nejvyšších vrcholů těchto hor.
Túru zahujuji v obci Vyšná Revúca, odkud se vydávám po žluté značce vedoucí do sedla Ploskej na hlavním hřebeni Veľké Fatry. Jelikož je má naplánovaná túra značně dlouhá a chci mít čas na případné kochání se výhledy v oblasti nejvyšších vrcholů Veľké Fatry, nasazuji rychlé tempo. Tento úvodní úsek je sice dost do kopce, ale většinou příjemně schůdným terénem, zpočátku převážně lesem, ve vyšších partiích pak začínají louky, z nichž se otevírají výhledy na stále se blížící hlavní hřeben Veľké Fatry. Počasí je po celý den proměnlivé – chvíli svítí sluníčko, chvíli se hory zahalí do mraků, ale neprší a i teplota je pro turistiku tak akorát. A tak se ani neněději a jsem v sedle Ploskej a na hlavním hřebeni Veľké Fatry. Docela zde fouká a jelikož nechci vychladnout a zbytečně se oblíkat, tak svižně pokračuji dále již po hlavním hřebeni, ovšem stále žluté značce, na nedaleký vrchol Ploské, od něhož mě dělí zhruba kilometr a 140 výškových metrů. Pokračuji stále svižným tempem a po zhruba 1,5 hodině od startu ve Vyšné Revúci jsem na vrcholu Ploské – dnes je zde poměrně živo, jelikož právě zde má svůj konec běžecký závod kopírující mou dosud absolvovanou trasu – v momentu mého příchodu na vrchol se zde ovšem teprve chystají na doběhnutí prvních závodníků. Bohužel mě zde přivítalo zatažené nebe a studený vítr, tak se ani dlouho nezdržuji a jen krátce doplním tekutiny. Rovněž se zde loučím se žlutou značkou a po zbytek dnešní túry mě bude doprovázet červené značení.
Ovšem i tato krátká přestávka stačila k tomu, aby mě na dalším úseku, který patří k těm nejkrásnějším na této túře, provázelo polojasné nebe a tedy i dobré světlo pro fotografování (v rámci možností daného dne). Zpomaluji tedy dosud rychlé tempo a naopak trávím více času kocháním se a focením. Tento krásný úsek mě po pár minutách klesání po loukách dovede až na rozcestí Chýžky, z jehož těsné blízkosti je asi nejkrásnější pohled na mnou již zdolaný vrchol Ploské. U rozcestí Chýžky rovněž na chvíli končí otevřený terén a louky a čeká mě krátký úsek lesem – nejprve v podobě krátkého strmějšího stoupání na menší vrcholek, poté mírnější klesání. Z blízkosti tohoto vrcholu se otevírá i zajímavý průhled na nedaleký vrchol Borišova.
Následně se opět dostávám na louky, které mě přes rozcestí Koniarky dovedou jen mírně zvlněným terénem (převážně mírně do kopce) až do blízkosti útulny pod Suchým vrchem (zde se nachází kromě volně přístupné útulny i poslední zaručený pramen vody – další se nachází až těsně nad Donovaly). Od této útulny mě čeká strmější a o něco delší stoupání lesem, které mě dovede až do blízkosti vrcholu Suchého vrchu – samotný vrchol vzdálený jen pár desítek metrů je z důvodu ochrany přírody nepřístupný. Zde se dostávám do nejvyšší části celé Veľké Fatry, která je tvořena horskými loukami s jen minimálními výškovými rozdíly. Odtud mě čeká traverzování nedalekého vrcholku a následně krátké stoupání na rozcestí Ostredok. Tato lokalita byla donedávna považována i za nejvyšší vrchol Veľké Fatry, leč bylo zjištěno, že skutečný nejvyšší vrchol se nachází o pár stovek metrů dále po hřebeni – tento vyšší vrchol byl dokonce zaznačen i v některých mapách pod názvem Pustolovčie – oproti tomuto místu je vyšší o zhruba 3 m. A tak bylo oficiálně rozhodnuto o tom, že se nejvyšší vrchol Veľké Fatry přesouvá a rovněž došlo k přejmenování tohoto vyššího vrcholu z Pustolovčie na Ostredok (původní Ostredok se tedy “přesunul”). Na tomto oficiálně nižším vrcholu se příliš dlouho nedzržuji a pokračuji na nedaleký nejvyšší vrchol Veľké Fatry, z něhož jsou krásné výhledy (ty jsou vzhledem k minimálnímu výškovému rozdílu obou vrcholů i z onoho původního nejvyššího vrcholu). Zároveň to při pohledu z tohoto vrcholu opticky vypadá, že nižší sousední vrchol Ostredku je ve skutečnosti o něco vyšší…
Po delším odpočinku na tomto nejvyšším bodu celé Veľké Fatry pokračuji dále. Nyní mě čeká patrně nejpohodovější a nejméně náročná část celé trasy – úsek mezi Ostredkom a Krížnou, který vede po loukách s jen opravdu minimálními výškovými rozdíly. Na Krížne je díky relativně snadnější dostupnosti vrcholu (zhruba hodinu od něj se nachází hotel Kráľova studňa, kam v sezóně zajíždějí i turistické autobusy (cyklobusy) na velkofatranské poměry přelidněno, navíc obloha se opět na chvíli zatáhla – to je docela škoda, jelikož za krásného počasí jsou odtud i v létě či na podzim výhledy až do Maďarska. Tímto vrcholem zároveň končí i nejvyšší část Veľké Fatry a hřeben se zde dělí na dvě větve – vpravo (ve směru od Ostredku) vede hřeben ke Kráľově skale, vlevo pokračuje “hlavní hřeben” směrem na Donovaly. Já se vydávám vlevo, jelikož mým cílem jsou právě Donovaly. Z vrcholu Krížne mě čeká nejprve strmý sestup do Rybovského sedla – ten lze absolvovat buďto čistě po turistické značené trase, nebo v místě jejího odpojení ze široké pěšiny pokračovat ještě kousek dále rovně (spolu se značenou cyklotrasou) a dojít do Rybovského sedla po ní – varianta vedoucí po turistické značce je hodně strmá, zarostlá a nepříjemná, proto volím o něco delší, ale pohodlnější variantu po cyklotrase. V Rybovském sedle také odbočuje zeleně značená trasa do Vyšné Revúce, která je přece jen více chozenou trasou než další pokračování po čevené značce směrem na Donovaly. To znamená i to, že zatímco až dosud jsem celkem pravidelně míjem další turisty, na dalším úseku až na Donovaly bude setkání s turisty jevem výjimečným. Z Rybovského sedla vede červená značka ještě chvíli po loukách, z nichž se otevírá krásný výhled na mnou absolvovaný úsek hlavního hřebene mezi Ploskou a Krížnou.
Zde se nachází i jakýsi předěl mezi pohodovou lučinatou částí Veľké Fatry s příjemným výškovým profilem a částí divokou, tvořenou převážně hustými lesy. Ta tam je široká pohodlná pěšina a výhledy, nyní mě prakticky až na Donavaly čeká putování hustými lesy převážně bez výhledů, kde se střídají sice krátká, ale o to strmější stoupání i klesání. Po Východné Prašnické sedlo převažuje spíše klesání než stoupání, ale i tak je tento úsek dosti nepříjemný – naštěstí je relativně sucho, za mokra by zdejší strmé sestupy i výstupy po úzkých pěšinách byly ještě mnohem náročnější a asi by nebyla nouze o pády. Fotit zde příliš není co, ovšem i tak má tento úsek svůj půvab. Strmé a delší klesání mě dovede do Východného Prašnického sedla, z něhož je možné odbočit na žlutou značku a po ní a později po zelené značce dojít zpět do Vyšné Revúce. Já však pokračuji dále po červené značce. Stále se zde střídají strmá krátká stoupání a neméně strmá klesání – změnou je to, že nyní až po vrchol Zvolen nad Donovalami budu převážně stoupat. Dalším postupným cílem je sedlo Veľký Štúrec, kudy před vybudováním silnice přes Donovaly vedla hlavní spojnice mezi Liptovem (Ružomberokem) a Banskou Bystricou – nyní tudy vede jen prašná silnička a cyklostezka – ta představuje i poslední možnost sestupu do Vyšné Revúce). Z tohoto sedla mám před sebou delší stoupání, které je přerušeno jen kratšími sestupy a po kilometrech strávených v lese mě dovede opět na louky do oblasti Motyčianské hole, z níž mě čeká po krátkém sestupu poslední stoupání celé této túry, které mě dovede až na vrchol Zvolen. Za ním je to víceméně již jen z kopce, případně se lze svést lanovkou z nedalekého předvrcholu Nové hole. Já volím pěší sestup – sice tuším, že to nebude nic příjemného, ale je to pro mě i jakási otázka cti. Sestup je opravdu značně strmý, navíc vede i dosti rozbitou pěšinou – kolena zde dostávají co proto. Nakonec se mi však podaří úspěšně dojít až do cíle mé trasy – střediska Donovaly, kde svou túru po zhruba 32 km a 9 a půl hodinách (i s přestávkami končím). Túra to byla značně výživná, o čemž kromě kilometrů hovoří i nastoupané výškové metry – s mírným zaokrouhlením 2100 m. Tato túra je sice krásná, ovšem značně náročná a není opravdu určena každému.
