Po hodně nevlídném včerejším dni nejen mě ráno při snídani v restauraci chaty (snídaně na chatě je hodně “úsporná”) vítá za okny nejen polojasná obloha, ale i okolní krajina pokrytá několikacentimetrovou sněhovou pokrývkou. Po snídani se sbalím a vytáhnu i nesmeky, které mám sebou právě pro tyhle příležitosti. Naštěstí již přichází oteplení a venku je i ráno nad nulou, takže sníh je měkčí a s nesmeky by to neměl být problém. Mým prvním cílem je nejvyšší vrchol skupiny Sella Piz Boé. Na mnoha mapách je tato výstupová trasa na vrchol Piz Boé označena jako ferrata, ale jelikož jsem po této trase už v minulosti šel, tak vím, že to má do pravověrné ferraty hodně daleko – fakticky jsou zde natažená lana jen pro přidržení se. I při pár centimetrech sněhu a s velkým batohem není tento výstup nijak náročný a po zhruba 45 minutách docházím na samotný vrchol Piz Boé. Ten je bohužel v mraku a výhled je odtud asi tak na 10 metrů. Jdu si dát tedy do zdejší chaty čaj a snad mrak odejde. Bohužel tomu tak nebylo, ještě pár minut čekám venku na zlepšení viditelnosti, ale to nenastává, takže se vydávám na další cestu.
Mým dalším cílem bude chata Franz-Kostner. K ní se lze z vrcholu Piz Boé dostat dvěmi cestami. Původně jsem měl v plánu jít po hřebeni po cestě Lichtenfelser Weg, což je náročnější místy zajištěná cesta. Vzhledem ke sněhové pokrývce ovšem své rozhodnutí měním a rozhoduji se sestoupit po druhé možné cestě, která je sice krajinářsky méně hezká, ale za těchto podmínek by měla být bezpečnější. Na vrcholu chvíli hledám správný směr (značky jsou na skále přikryté sněhem), ale po konzultaci s navigací správný směr nacházím. Stopy ve sněhu zde nejsou žádné, jsem tedy dnes zjevně prvním, kdo tudy kráčí. Úvodních zhruba 300 výškových metrů sestupu (po odbočku k jezeru Lech Diace jdu ještě sněhem, Jediný náročnější úsek je pár metrů zajištěných nataženým lanem, ale i ve směru dolů a s velkým batohem to lze zvládnout i při dnešních podmínkách. U odbočky k jezeru si dám lehkou svačinu a potkávám první lidi od samotného vrcholu Piz Boé. Také zhruba v těchto místech končí naštěstí sníh a pomalu se dostávám pod mrak. Následně pokračuji zpočátku vcelku pohodlnou stezkou, ovšem podle mapy vím, že mě čeká lehce výživnější úsek. Tím výživnějším úsekem je strmý sestup mezi dvěmi výškovými patry skupiny Sella. Po příchodu na toto místo mi je jasné, že to bude “zajímavější”. Značený sestup totiž vede hodně nestabilní sutí – nejnáročnější je nejhornější úsek, kdy je nutné jít touto sutí (postup má o něco ulehčovat natažený špagát, ale upřímně při sestupu dolů je celkem k ničemu). Naštěstí ve spodní části tohoto nepříjemného úseku je kromě nataženého špagátu natažené i ferratové lano na okraji tohoto suťoviska, které vede po skále. Zde je sestup už méně nebezpečný, takže se mi podaří se dostat na nižší výškové patro skupiny Sella. To již vím, že bych měl mít z hlediska náročnosti pro dnešek to nejhorší za sebou. Nyní mě čeká již o poznání mírnější terén k chatě Franz-Kostner. Zde mi postup ještě lehce zkomplikuje brod potoka valícího se přes cestu, kde i dobírám vodu. Následně již pohodlně docházím k chattě Franz-Kostner-Hütte. Zde je již lidí hodně – to je dánou realtivně snadnou a rychlou dostupností chaty z údolí pomocí na sebe navazujících lanovek, kdy poslední z nich končí jen pár stovek metrů od samotné chaty. I počasí je zde již letní.
Po delší pauze u chaty strávené obědem pokračuji dále. Značení je zde lehce chaotické a průběh tras zaznačených v mapách úplně neodpovídá skutečnosti. Nakonec ale po krátkém bloudění nacházím správnou cestu. Mým dalším cílem je horské jezero Lech Boé. Stezka k němu je již klasický dolomitský chodník – místy trochu suti, ale pohodlně schůdný. Navíc se počasí během dne vylepšilo a tento úsek je vyloženě kochací – jdu tedy pomaleji a kochám se. Naštěstí je zde takřka liduprázdno – většina návštěvníků chaty Franz-Kostner využívá pro přístup k ní soustavu lanovek. Samotné jezero je sice svou plochou malé, ale krásné (k samotnému jezeru je nutné ze značené trasy pár desítek metrů sejít a vyhoupnout se na malou terénní vyvýšeinu, díky které toto jezero vzniklo). Po chvilce kochání se u jezera pokračuji dále. Jen pár minut chůze mě dělí od místa, kde je nutné při cestě lanovkami k chatě Franz-Kostner přestoupit z jedné lanovky na druhou, je zde i restaurace a opět davy lidí. Příliš se zde nezdržuji a pokračuji dále v sestupu k silničnímu sedlu Passo Campolongo. Tento úsek je nezáživná chůze po zásobovací široké cestě, navíc většinou v lese a bez výhledů. Ale opět jsem na ní takřka sám. V sedle Passo Campolongo (1875 m – z vrcholu Piz Boé tedy takřka 1300 výškových metrů sestupu) to opět žije, parkoviště praskají ve švech. Já se zde příliš nezdržuji a pokračuji dále.
Mám namířeno k lokalitě (vrcholu) Pralongia, která leží o zhruba 300 výškových metrů nade mnou. I na Pralongii se lzde dostat soustavou na sebe navazujících lanovek, já ovšem opět volím čistě pěší postup. Výstupová trasa je velice příjemná, povětšinou jen mírně stoupá, vede většinou lesem s občasnými výhledovými místy. I zde potkávám jen minimum lidí. Samotná Pralongia je až na některé ne úplně vzhledné stavby krásným místem s kapličkou (kostelíkem) a úžasným výhledem nejen na skupinu Sella, ale i na mnoho dalších vrcholů Dolomit a dohlédnout lze odtud až na ledovci opancéřované Zillertálské Alpy na italsko-rakouské hranici. Těchto výhledů si naplno užívám a kochám se. Sice již takřka jistě vím, že dnes nedojdu až na vrchol Col di Lana s bivakem, který byl mým dnešním původním cílem. Ale to mi nevadí, počasí je krásné a místo na bivak se najde skoro všude bez větších problémů. Až se dostatečně pokochám a nafotím, co jsem nafotit chtěl, pokračuji dále směrem pod vrchol Setsas. Zde je na výběr z několika značených cest, já si vybírám kochací variantu vedoucí přes vrcholek Stores. Sice bych jej mohl lehce podejít po jiné značené cestě, ale při tomhle počasí a výhledech by to byla škoda. Na vrcholu se nachází i lavička, které na chvíli využiju a opět se kochám. Sedím zde zhruba 20 minut a celou dobu jsem zde zcela sám. Toto je paradox dnešní masové turistiky, kdy jen pár stovek metrů chůze od pželidněných snadno dostupných míst lze najít neméně krásná liduprázdná místa. Zatímco skupinu Sella lze popsat jako vyprahlé nehostinné království skal, oblasti náhorní planiny Pralongia vládne zeleň zdejších luk, které jsou i v dnešní době využívány jako pastviny. Čas již pokročil a pokračuji dále dál od obydlených míst. Procházím přes několik dalších rozcestí (značených cest je zde povícero). Dolomity jsou ovšem krajinou kontrastů, takže po nějaké době prakticky zničehonic končí sytě zelené louky a ocitám se opět v království kamenů. Dostal jsem se do kamenných moří na svazích Setsasu. Značení je zde skromnější, postup konzultuji s mapami, ovšem i přesto po chvíli zjistím, že jsem sešel ze značené trasy, která ve zdejším kamenném bludišti vede o něco níže. Ale díky tomuto lehkému zabloudění jem objevil přímo ideální místo na bivak – malý terénní hrb pokrytá hebkou trávou a jako bonus i s krásným výhledem. Sice bych ještě do setmění mohl kus pokračovat, ale rozhoduji se to pro dnešek zde zapíchnout.
Praktické informace
a) náročnost
Délka této etapy byla zhruba 17 km a i když většina z ní vedla z kopce, nebyla to vyloženě pohodová procházka. Z pohledu náročnosti lze celou trasu rozdělit do dvou základních částí – první náročnější část od chaty Rifugio Boé přes vrchol Piz Boé po chatu Franz-Kostner je náročná vysokohorská turistika, v několika úsecích zajištěná ocelovými lany a špagátem. Nejnáročnějším místem tohoto úseku je bezesporu sestup (v opačném směru výstup) strmým ujíždějícím suťoviskem, kde člověku celý svah doslova ujíždí pod nohami. Horní část tohoto suťoviska je nutno zdolat přímo přes něj (při výstupu může pomoci natažený špagát, při sestupu je nutná značná opatrnost, jelikož případný pád v tomto terénu by byl hodně nepříjemný. Spodní část tohoto suťoviska lze zdolat buďto opět přímo po ujíždějící drobné suti nebo vhodněji (zejména při sestupu) po skále s lany a kramlemi na levém okraji suťoviska (bráno pro sestup). Od chaty Franz-Kostner je již náročnost výrazně menší. Orientačně může nastat problém zejména v horní části sestupu z vrcholu Piz Boé (po odbočku k jezeru Lech Daice) a poté při průchodu kamenným mořem na úpatí Setsasu. Vzhledem k vysoké výšce vrcholových partií skupiny Sella je nutno i ve vrcholném létě počítat s možností sněžení / přechodu sněhových polí – minimálně řetízkové nesmeky by měly být součástí vybavení na střechu Selly vždy – v případě noclehu na Rif. Boé či přímo v chatě na vrcholu Piz Boé vedou všechny trasy skalnatým terénem !
b) voda
Kromě dokoupení na chatách lze vodu získat jen z potoka křížícímu stezku kousek nad chatou Franz-Kostner (jde fakticky o pramen tohoto potoka – samotný pramen je přímo nad stezkou a voda se z něj valí dolů menšími kaskádami).
c) Další možnosti ubytování
Kromě chaty na vrcholu Piz Boé lze přespat i na chatě Franz-Kostner (https://rifugiokostner.it/en), hned několik možností ubytování pod středou potom nabízí náhorní planina Pralongia. Ovšem jak v případě chaty Franz-Kostner, tak i u ubytování na Pralongii je nutné počítat s vysokými cenami, což je daň za to, že to nejsou primárně turistické vysokohorské chaty, ale chaty v rámci populárního lyžařského areálu.
