Dnešní svítání a východ slunce je opět jedním slovem úžasné. Zatímco večer bylo převážně zataženo, ráno na mě při svítání v Passo delle Coronelle čeká obloha s jen pár menšími mraky, kdy vycházející slunce v podobě velké oranžové koule krásně zbarví nedaleký dominantní vrchol Rosengartenspitze. Z tohoto sedla sice nejsou tak daleké výhledy jako z místa, kde jsem spal včera (Bivacco Mario Rigatti), ovšem jako na dlani mám masiv Rosengarten se vzhledově dominantním vrcholem Rosengartenspitze, nejvyšším vrcholem Kesselkogel a dalšími horskými štíty. Po konci tzhoto divadla se nasnídám a vyrážím – v mezičase se přihnaly mraky, ale to mi nevadí – na déšť to zatím nevypadá. Mým prvním postupným cílem je chata RIfugio Vajolet. Těsně před odchodem zahlédnu na sněhovém poli pode mnou i kororožce – ale na focení je přece jen daleko, tak doufám, že na tom místě ještě chvíli vydrží – vím, že se při sestupu k němu přiblížím tak, abych jej mohl i vyfotit. Začátek sestupu vede ještě po skále, ale jde již o chodecký terén. Pomocí tohoto úvodního skalnatého úseku se dostanu do o přece jen širší části údolí, díky čemuž se mi otevřou i výhledy na o něco vzdálenější hory. Tímto sestupem jsem se přiblížil i ke sněhovému poli s kozorožcem a kozorožec je naštěstí stále v jeho blízkosti, takže si jej mohu i vyfotit. Po opuštění skal pokračuji v sestupu po úzké vcelku pohodlné pěšině. Následně se mi přímo z ní otevře výhled na Rifugio Vajolet, která je mým dalším cílem. Vzdálenostně to k ní není daleko, ale vím, že musím nejprve sejít do údolí pod ní a následně k ní vystoupat. Na závěr úvodního sestupu mě čeká lehce nepříjemnější závěr, kde je nutné nějakým způsobem pžekonat menší skalku – s velkým batohem je to sice složitější, ale nakonec se mi to podaří. Tímto jsem se dostal do horního okraje mírnější části údolí Vajolet, kde potkávám i první turisty. Obloha se v mezičase zcela zatáhla a opět to vypadá na déšť. Pokračuji tedy svižnějším tempem po široké štěrkové cestě k chatě Rifugio Vajolet – chata je sice opticky jen kousek, ale během výstupu k ní musím překonat terénní práh vysoký několik desítek výškových metrů – nalehko by to byla bezproblémová rozvička na zahřátí se, s velkým batohem na zádech se i spotím. Ještě než dojdu k samotné chatě, začíná drobně pršet.Rozhoduji se chvíli počkat uvniř chaty a uvidím, co udělá počasí. Během zhruba půlhodiny střídavě drobně mží a vůbec neprší, takže se rozhoduji pokračovat dále. Mým dalším cílem je další chata – Rifugio Passo Principe ve stejnojmenném sedle, od které mě dělí zhruba 400 výškových metrů stoupání. Výstup vede stále po široké štěrkové cestě, takže mi ani tolik nevadí to, že drobné mžení se po chvíli změní ve vytrvalý déšť. Zhruba ve dvou třetinách tohoto jinak nudného stoupání odbočuji z vyšlapané pěšiny dolů k zdálky viditelnému prameni vody – na mapy.cz není tento pramen sice nijak vyznačený, ale jde o vydatný zdroj vody – doplnit zásoby vody je tedy otázka pár vteřin. Vracím se zpět na cestu k chatě a pokračuji ve výstupu za stále sílícího deště, nakonec i zahřmí. Naštěstí to mám k chatě Rifugio Passo Principe už jen pár desítek metrů. Chata je plná turistů, ferratistů i horolezců, ale naštěstí se do ní ještě vlezu. Dávám si zde i oběd (i přes přeplněnou chatou zde na něj nečekám nijak extra dlouho).
Během pobytu na chatě přešla bouřka a přestává pršet. Rozhoduji se tedy pokračovat dále – při pohledu na oblohu to nevypadá na to, že by měla v brzké době přijít další bouřka. Mým dalším cílem je sedlo Passo di Antermoia, které se nachází o dalších zhruba 170 výškových metrů výše. Na rozcestí u chatou opouštím širokou štěrkovou cestu a dále jdu po úzké, místy sutí pokryté pěšince. Ta sice vcelku mírně, ale vytrvale stoupá. V její blízkosti se objevuje i sníh, ale naštěstí se dá bez větších problémů pokračovat dále. Nahoře v sedle mě přivítá silnější a hlavně ledový vítr a prakticky nulové výhledy. Původně jsem měl v plánu jít k chatě Antermoia lehce naokolo po hřebeni přes vrchol Cima di Lausa, ale za tohoto počasí to nemá moc význam, jdu tedy přímou cestou rovnou k chatě. Ssestup na tuto stranu je sice o něco strmější než byl výstup na sedlo z druhé strany, ale jde o vcelku pohodlnou pěšinu a z kopce mi trochu větší sklon až tolik nevadí. Jedinou překážkou na tomto sestupu je větší sněhové pole, které musím překonat. Naštěstí je i v této výšce relativně teplo a sníh je povolený a překonání sněhového pole není až takový problém. Plochou částí údolí docházím už prakticky po rovině k jezeru Lago di Antermoia – to je i přes ne úplně ideální počasí hodně fogotenické. Chvíli se zde zdržím focením a následně podél jeho břehu docházím k chatě Rifugio di Antermoia. V ní si dávám dnešní poslední delší zastávku.
Po odpočinku na chatě mě čeká krátký výstup do dalšího sedla – Passo Dona. Jelikož se počasí trochu zlepšilo, rozhoduji se si odskočit na blízký travnatý vrcholek Mantel (2 567 m). K němu vede ze sedla sice neznačená, ale viditelná pěšina a dosažení tohoto vrcholu je záležitostí pár minut. Z vrcholu mám doslova letecký pohled na jezero a chatu Antermoia. Odskok na tento vrchol mohu všem jen doporučit – je to opravdu jen kousek nenáročného mírného stoupání a odměnou jsou krásné výhledy. Na tomto vrcholku se chvíli zdržím a poté se vracím zpět do sedla Dona. Z něj se nevracím zpět k chatě, ale pokračuji na druhou stranu. Saestupuji po širší kamenité pěšině a celkem rychle ztrácím výšku, Cestou mě ještě čeká kraťoučké zhoupnutí se na bezejmenné sedlo (2 282 n). Z něj pokračuji dále v sestopu, jen jsem opustil šširší pěšinu a pokračuji po užší převážně hlínou pokryté pěšině. Na mapy.cz je tato trasa zaznačena tečkovaně, tedy má jít o náročnou trasu. Nakonec se ale ukáže, že jedinou náročnější věcí na této cestě je to, že strmě klesá, samotná pěšina je ovšem v pohodě schůdná. Takto scházím do údolí Val Duron.(cca 1 950 m). Zde musím nějak překonat zdeší potok – po chvíli hledání se mi podaří najít místo, kde lze potok přejít takřka suchou nohou. Dostávám se opět na širokou cestu. A přede mnou je opět stoupání na další sedlo – Passo Duron. Podle map by zde měla být zkratka zkracující v serpentinách vedoucí štěrkovou cestu, tu ale i přes důkladný průzkum nenacházím a jdu tedy naokolo po širší cestě. Blíží se již večer a já začínám uvažovat, kde dnes zabivakuju. V hlavě mám přespání právě na sedle Passo Duron, ale po příchodu na něj zjišťuji, že zde není pro bivak vhodné místo. Pokačuji tedy dále směrem k chatě Plattkofelhütte s tím, že na vhodném místě zabivakuju. Při pohledu do mapy to nevypadá, že by měl být s nalezením nějakého vhodného místa problém – terén směrem k chatě je po celou dobu travnatý. Bohužel jen na první pohled – ve skutečnosti je nalezení vhodného místa na bivak vcelku velký problém, jelikož samotná stezka, po které jdu, je plná kaluží a bahna a na obě strany od ní jsou strmé louky, často i oplocené. Nakonec trochu rovnější vhodné místo nacházím až u sedla Sela Palacia, kde své dnešní putování končím.
Praktické informace
a) náročnost
Tato etapa mého přechodu Dolomit měla délku přibližně 17,5 km. Po celou dobu jde o chodecký vysokohorský terén a vzhledem ke značné výšce je nutné v sedlech počítat s možností sněhových polí po celý rok. Fyzickou náročnost této etapy zvyšují opakované výstupy na horská sedla – Passo di Antermoia od nejnižšího bodu trasy v údolí Vajolet zhruba 550 výškových metrů stoupání, Passo Duron zhruba 25 výškových metrů, další výškové metry se nasbírají i při stoupání od chaty Antermoia na vrchol Mantel a při vlnící se trase od sedla Duron k sedlu Sela Palacia. Kromě výstupů na sedla jsou zde i sestupy ze sedel – z Passo delle Coronelle do údolí Vajolet zhruba 500 výškových metrů, pžibližně 300 výškových metrů ze sedla Antermoia k chatě Antermoia a přes 600 výškových metrů z vrcholu Mantel do údolí Duron.
b) voda
Jediným přirozeným spolehlivým zdrojem pitné vody je pramen nacházející se kousek pod cestou zhruba ve 2/3 stoupání od chaty Vajolet k chatě Passo Principe. Samozřejmě je možné dokoupit vodu i na chatách (nutno počítat s vyššími cenami).
c) další možnosti ubytování
Trasa vede hned kolem několika horských chat, které nabízejí i ubytování – Rifugio Vajolet (https://www.rifugiovajolet.com/eng/Default.asp), hned vedle ní stojící menší chata RIfugio Preuss (https://www.rifugidelcatinaccio.it/en/refuge.asp?id=10), Rifugio Passo Principe (http://www.rifugiopassoprincipe.com/)Rifugio Antermoia (https://www.rifugioantermoia.com/?lang=en) a zhruba hodinu za sedlem Sela Palacia se potom nachází horská chata Plattkofelhütte (https://www.plattkofel.com/de/plattkofelhuette/willkommen.html). Vzhledem k tomu, že hde o turisticky frekventovanější a vyhledávanější část Dolomit, je v létě více jak vhodná předchozí rezervace ubytování na chatích.
