První den jsem už za soumkraku došel k bivaku Mario Rigatti v sedle Forcella Grande del Latema (Grosser Latemarscharte). Zatímco večer bylo pod mrakem, ráno se probudím ještě před východem slunce a vítá mě skoro vymetené nebe. To je dostatečná výzva k tomu vylézt ze spacáku, přiobléct se (přece jen jsem celkem vysoko a rána bývají v takových výškách vždy poměrně chladná), vytahuji z batohu spacák a čekám na velké ranní divadlo. Samotné vycházející slunce side odtud neuvidím (tomu brání nedaleký vrchol Ostliche Latemarspitze), ale i tak stojí následující divadlo za to. Slunce totiž nejprve nasvítí strmé skalní stěny a štíty severozápadního okraje skupiny Latemar, které díky tomu doslova hoří. Vlevo od nich mám ještě většinou neosvětlený hřeben Fleimstálských Alp. Směrem na sever vidím nejblíže skalanatý vrchol Rosengartenspirze ve skupině Rosengarten, za ním potom nižší převážně travnaté vrcholy severně od Bolzana a ještě dále za nimi pak hraniční hřeben Zillertálských Alp s mnoha ledovci. Přístup k tomuto bivaku nebyl rozhodně zadarmo a úplně snadný, ale jen kvůli tomuhle rannímu divadlu se to vyplatilo.
Až se dostatečně vykoukám, nasnídám se, sbalím všechny věci do batohu a vyrážím na dnešní cestu. Mým prvním cílem je vrchol Ostliche Latemarspitze (Schenon del Latemar), který je svou výškou 2 801 m druhým nejvyšším vrcholem skupiny Latemar a nejvyšším turisticky přístupným vrcholem této horské skupiny. Podle všech map by měla jít cesta jihovýchodním směrem prakticky hned od bivaku – tam ela žádná cestě není a ani vést nemůže, jelikož te tam prakticky kolmá skalní stěna. Zkusím se podívat ještě pár metrů po hřebeni, jestli to náhodou není jen ne zcela přesně zakresleno. Tam je to taky neprůchozí kolmá stěna. Takže se musím kousek vrátit po trase mého včerejšího výstzpu sem. Ale jde opravdu jen o relativní kousek – nějakých 10 minut sestupu vcelku nepříjemným rozbitým terénem. Takto jsem se dostal na klasickou značenou výstupovou trasu k vrcholu. Není to ovšem úplně snadný terén, ale oproti včerejšímu poslednímu úseku pod bivak je to přece jen o něco snadnější. Jde o kombinaci výstupi po skále a v lehce ujíždějící suti. Veškeré značení v terénu zde obstarávají občasní kamenní mužíci, na namalovanou značku někde na skále zde opravdu čekám marně (toto slabší značení v terénu je prakticky v celé vrcholové části skupiny Latemar). Naštěstí je slušná viditelnost (i když se v mezičase začínají nasouvat mraky a oblačnost), takže v kombinaci s mapami v mobilu (a na gps-ce) je orientace celkem jednoduchá. Zhruba po hodině od bivaku docházím k rozcestí pod samotným vrcholem Osttliche Latemarpsitze. Sice se už skoro kompletně zatáhlo, ale na déšť to zatím nevypadá, zakže se nerozjoduji dlouho a vydávám se na samotný vrchol. Závěrečný úsek výstupu na vrchol je už naprosto snadný a jde jen o mírně stpupající pohodlnou pěšinu vedoucí přímo po hřebeni. Zatímco na rozcestí pod vrcholem bylo ještě něco vidět, na vrcholu je situace s výhledy přece jen horší.Jsem v mracích a jediné, co i přes celkem dlouhé čekání uvidím, je obec Karersee nacházející se pod sedlem Karetpass, která je hluboko pode mnou.Na vrcholu je i celkem velký vrcholový kříž, který si vyfotím – přece jen není tato část Dolomit úplně turisticky frekeventovaná a výstup na vrchol není úplně zadarmo a kdo ví, kdy se sem opět podívám.
Vracím se kousek na rozcestí, kde se ovšem nedám po trase mého ranního výstupu směrem k bivaku a sedlu Grosse Latemarscharte (Forcella Grande del Latamer), ale k sedlu Kleine Latemarscharte. Úvodní úsek do bezejmenného sedla je celkem pohodový. Za ním terén opět tvrdne a je na pomezí mezi chodeckým terénem a horolezeckým terénem obtížnosti I. UIAA. Vést tato stezka v nějaké frekevtnovanější skupině Dolomit, je na ní nataženo stovky metrů lan. Zde není lana ani centrimetr. Houpačkovým terénem kolem vrcholu Col Cornon sice pomalu, ale přece, ztrácím výšku. Tempo v tomto terénu ani nemůže být rychlé, největším problémem je nutnost překonání občasných malých strží, kudy se zjevně občas valí nejen voda, ale padají tudy shora i různě velké kameny. Fotit zde i kvůli zatažené obloze není moc co, ale že bych se zde nudil, to tedy říci nelze – o zábavu se mi bezpečně stará místy náročnější terén (angličtina zná pro tohleto výstižné pojmenování “tricky”). Nakonec nad sedlem Kleine Latemarscharte končí náročný skalnatý terén a objevuje se občas i tráva. Závěrečný úsek do sedla je poměrně strmý sestup. Tím závěrečným strmým sestupem jsem se dostal pod mray a v sedle Kleine Latemarscharte (2 526 m) mám díky tomu i nějaké ty cýhledy.
Mým dalším větším cílem je silniční sedlo Karerpass, které leží ještě o skoro 800 výškových metrů níže. Do něj se lze dostat dvěmi trasami – o něco kratší cestou vedoucí lehce doleva a o něco delší cestou vedoucí doprava. Původně jsem měl v plánu jít kratší cestou vedoucí lehce doleva, ale v rozcestníku v sedle je varování o její obtížnosti (na ne úplně snadný úsek, kterým jsem sem sešel z vrcholu Ostliche Latemarspitze, žádná obdobně výstražná tabulka v tomto sedle není) a vidím jen úvodní část sestuou, která vypadá obdobně jako to, co jsem už absolvoval. Ale jelikož nevím, jak to vypadá níže, volím nakonec druhou, o něco delší trasu a ze sedla se vydávám doprava. Narozdíl od přechozího průběhu je zde vcelku viditelná pěšina a dokonce občas narazím i na značku. Menší zrada na mě ovšem čeká – v jednom místě se rovně pokračující pěšina ztrácí a viditelná pěšina odbočuje ještě více doprava. Bez zaváhání se po ní vydám. To ovšem byla chyba, jelikož viditelná pěšina se po chvílí ztrácí v trávě. Kouknu do mapy a zjistím, že jsem měl jít pořád rovně. Naštěstí šlo jen pár minut dlouhou zacházku a díky tomu, že je okolní terén převážně travnatý a dobře průchozí a zlepšila se i viditelnost, tak se nevracím zpět na místo, kde jsem ze správné trasy odbočil, ale beru to po trávě slabě vyšlapanou pěšinou (zjevně nejsem sám, kdo zde lehce zabloudil) a na značenou cestu se napojím o něco níže. Další pokračování sestupu je sice pořád dost strmé, ale orientačně už naštěstí jednodznačné a jednoduché. Nakonec takto docházím na rozcestí v nadmořské výšce nějakých 1950 m. Je zde i slabě tekoucí potok v trávě – na dobrání vody to ale v pohodě stačí. Jsem už v pásmu lesa a další úsek mě vede lehce houpačkovým terénem. Jen pěšina je zde nějak více rozbahněná. Po chvíli přicházím proč tomu tak je – volně se zde pasou krávy. Nejprve to vypadá, že mě nenechají projít, ale nakonec si to rozmyslí, uhnou pár metrů mimo stezku a já procházím dále. Počasí se ovšem čím dál více kazí a začíná pršet. Už za drobného mžení docházím na další rozcestí. Z něj do sedla Karerpass (1 745 m) vede značená cesta po širší štěrkové cestě, takže poprvé během dneška mohu zrychlit rychlost pochodu na nějakou normální rychlost. Takže to už netrvá až tak dlouho a docházím do sedla k silnici. Jelikož déšť houstne a obloha se zcela zatáhla, rozhoduji se zde poškat, až se to nejhorší přežene. Za chvíli se nad horami nade mnou zablýskne a já vím, že nyní by opravdu nebylo rozumné pokračovat dále opět nad hranici lesa.
Nakonec zde čekáním na zlepšení počasí strávím nějakou 1,5 hodinu, během které se přezene několik bouřek. Když už to i podle radaru vypadá, že je po bouřkách, rozhodnu se pokračovat dále. Sice ještě lehce prší, ale v tomhle se už jít dá. V sedle jsem se rozloučil s divokou skupinou Latemar a nyní se vyadávám do přece jen více turistické skupiny Rosengarten. Mým dalším cílem je rozcestí pod chatou Paolina. Ztracenou nadmořskou výšku začínám opět pomalu, ale jistě nabírat zpět. Naštěstí je to zde čistě turistický terén v podobě klasické turistické pěšiny v lese. Jen je třeba dávat pozor na kořeny stromů v samotné pěšině, které jsou mokré a kložou. Pokračuji dále po značené cestě vědoucí západním okrajem skupiny Rosengarten. Oproi necestám ve skupině Latemar je to zde doslova pohoda – viditelná a dobře značená pěšina pozvolna stoupá. Jen počasí je pořád zatažené, takže to mám bez výhledů – ale naštěstí už neprší a i samotná stezka pomalu osychá. Jdu stále severním směrem, přecházím několik dalších rozcestí a docházím až k tomu poslednímu pod chatou Kölner Hütte. K ní sice vede vcelku viditelná strmá štěrková cesta, ale nikoho na ní nevidím, což mi přijde divné. Za chvíli zjistím proč – značená cesta má sice podle map vést pod ní, ale cesta je nyní v rekonstrukci a obchází se to ve svahu více vpravo. Po delším úseku s normálním sklonem je závěrečný úsek k chatě Kölner Hütte strmější a vede i nepříjemnou pěšinou – ale není to nic, co by běžný turista neměl zvládnout.
U chaty Kölner Hütte (Rifugio Fronza alle Coronelle, 2 370 m) má svůj počátek via ferrata veducí k chatě Santner a svězoznámým věžím Vajolet, já však sebou nemám ferratoovou výzbroj, takže pokračuji dále po normální značené trase. Je mi jasné, že až k samotným věžím Vajolet dnes už nedojdu (toto byl můj původní dnešní cíl, ale počasí a náročnější terén znamenající výrazně pomalejší terén) byli proti. K chatě Vajolet to vypadá taky značně nejistě, ale podle fotek vím, že v sedle Passo delle Coronelle je prostor pro případný bivak, takže otázku toho, kde budu dnes nakonec spát, nechávám otevřenou.
Zatímco od sedla Karerpass až sem k chatě to byl vyloženě chodecký terén a běžná nenáročná alpská turistika, za chatou je to už opět o něčem jiném. Nejprve mě čeká s velkým batohem lehce náročnější lezení po kramlích (dá se to srovnat s ferratou na Priečne sedlo ve slovenských Tatrách), poté mírně stoupající traverz po skalních plotnách, kde je rovněž natažené lano. Jakákoliv vegetace je opět ta tam a jsem opět v nehostinné krajině vrcholové části Dolomit. Za nepříjemným traverzem naštěstí lezecké úseky končí a dále jde již opět o chodecký terén. Jen je to pořád do kopce a místy je i zde nepříjemná ujíždějící suť a drobné kameny. Závěr výstupu do sedla vede po stezce tvořené rozpadajícími se dřevěnými žeříky (z Tater můžete obdobný chodník znát z Polského hrebene). Mám už toho opět plné brejle, ale naštěstí ještě celkem dlouho před setměním docházím do sedla Passo delle Coronelle (2 630 m). Chvíli uvažuji, zda ještě dnes pokračovat dále, ale jelikož je dle dobré místo k bivaku a počasí vypadá stabilně, rozhoduji se již dále nepokračovat. Sedlo je sice hodně úzké, ale pár metrů nad samotným sedlem je větší rovná plocha, je zde i jakási kulatá dřevěná lavice (zabírá sice hodně prostoru vhodnému k případnému bivaku, ale má zase jiné výhody – dá se ní na ní pohodlně sedět, na spaní je ovšem příliš úzká).
Ráno si za své rozhodnutí přespat právě zde gratuluji…Ale o tom až v reportáži k dalšímu dni.
Praktické informace
a) náročnost
Délka celé trasy je sice jen 12,5 km, ovšem převýšení na této vzdálenosti činí zhruba 1 370 výškových metrů stoupání a podobný údaj klesání. Úvodní část až těsně nad sedle Kleine Latemarscharte je povětšinou bez viditelné pěšiny a značena pouze občasnými kamennými mužíky, kdy je i terén náročnější a dal by se souhrnně ohodnotit obtížnosti I. UIAA, ovšem bez jakéhokoliv zajištění. Od sedla Kleine Latemarscharte až po chatu Kölner Hütte jde o klasickou alpskou turistiku, od sedla Karerpass i po dobře značených a orientačně jednoduchých pěšinách. Výstup od chaty Kölner Hütte do sedla Passo delle Coronelle je opět náročnější – úvodní zhruba polovina zahrnuje i lezení s pomocí kramlí a natažených lan, kde je nutné i jistá síla v rukách a absence závratí.
b) voda
U prvního rozcestí pod sedlem Kleine Latemarscharte slabě tekoucí potok. Na cestě k dalšímu rozcestí lze narazit i na napajedla pro zde pasoucí se krávy, ale využití těchto napajedel jako zdroje vody bych nedopopuročval. Mimo tyto uvedené zdroje pouze možnost dokoupení vody na chatách, případně v sedle Karerpass.
c) Další možnosti ubytování
Prakticky jedinou rozumnou možností ubytování přímo na této trase je chata Kölner Hütte (zejména v top sezóně během srpna vhodná rezervace předem).
