V bivaku na vrcholu Col di Lana se spalo výborně, ráno mě ovšem po probuzení vítá stejné počasí jaké bylo o den dříve večer – tzn. mlha. Během snídaně se ovšem začíná mlha pomalu rozplývat a začíná být i něco vidět. Na samotném vrcholu je již sice modro, ale vyšší vrcholy v okolí jsou pořád zčásti zahaleny mraky. Ještě chvíli čekám, zda se nerozežene i mlha a mraky nad okolními vrcholy, ale jelikož se to nestalo, po chvíli vyrážím na cestu. S pomocí navigace nalézám správnou pěšinu a začínám sestupovat po strměji klesající hliněné pěšině do sedla. Než do něj dojdu, potkávám obrovské stádo kamzíků (je jich snad 40), kteří se pasou v trávě jen pár desítek metrů od pěšiny. Chvíli na sebe koukáme, poté to kamzíky přestane bavit a poodběhnou se pást dál od stezky. I já pokračuji dále v sestupu do sedla, odkud se otevírá krásný výhled nejen na vrchol Col di Lana, odkud jsem sešel, ale i na skalnaté věže masivu Setsas a vrchol Monte Sief a nacházejí se zde i zbytky nějakého objektu z oibdobí 1. světové války. Jelikož vypadá počasí příznivě, pokračuji dále po výhledovém lehce houpačkovém travnatém hřebínku. I na něm narážím na další upomínky na období 1. světové války. Ze závěru tohoto hřebínku mě čeká hodně strmé klesání, které mě dovede až na značenou trasu zvanou Teriol Ladin. Další pokračování cesty ovšem nacházím jen díky navigaci – v terénu je to značeno dosti bídně. Postupně dále klesám, až se dostanu do lesa, kterým dojdu až nad malou osadu Castello tvořenou starými kamennými domy s dominantou v podobě zříceniny stejnojmenného hradu. Po pár minutách docházím i do samotné obce a prakticky po rovině procházím kolem samotné zříceniny hradu.
Kousek za ní by měla odbočovat značená cesta zkracující serpentiny hlavní silnice na sedlo Falzarego. Jelikož je toto sedlo mým dalším cílem, vydávám se po oné pěšině. Ta je zpočátku vcelku viditelná, ale po pár minutách docházím k bývalému malému lomu a za ním se mi staví do cesty polom. Shazuji batoh a jdu nalehko prozkoumat další průchodnost terénu. Bohužel to vypadá neprůchodně, takže se vracím zpět k odbočce poblíž hradu. Pokračuji dále po boční silnici, která mě následně po chvíli dovede na hlavní cestu. Tou pokračuji směrem vzhůru do sedla Falzarego, ale jen za první serpentinu. Zde by podle mapy měla zdola přicházet pěšina, kterou jsem měl dle původních plánu jít. Směrem dolů sice žádnou pěšinu nevidím, ale další pokračování této značené pěšiny nacházím a vydávám se tedy po ní. Je sice o něco strmější než hlavní cesta, ale je zde klid a hlavně zde není asfalt. Tato značená pěšina (značení opět není v terénu bůhvíjaké…) mě dovede opět k hlavní silnici a do další malé osady Pian di Falzarego s hezkou kamennou kaplí (kostelíkem). Hlavní cesty se nedržím dlouho, jelikož odbočuji kolem kapličky na dalšé pokračování pěšiny, která zkracuje serpentiny hlavní silnice. Je to pořád do kopce, i dosti strmě, naštěstí většinou v lese. Ještě dvakrát překročím silnici a jsem v sedla Passo Falzarego. Toto silniční sedlo je oblíbeným cílem autoturistů, motorkářů i důležitým výchozím bodem pro túry do okolních hor (největším lákadlem je zde pro většinu návštěvníků lanovka k chatě (spíše hotelu) Lagazuoi. Lidí je zde dle očekávání opravdu hodně, zdejší parkoviště doslova praská ve švech. Je zde i bistro, kavárna, samozřejmě nechybí prodejna různých suvenýrů. Najdu si místo kousek bokem, kde si dělám oběd z vlastních zásob.
Po obědu se vydávám v brzkých odpoledních hodinách na další putování, jelikož cíl mého dnešního dne je pořád poměrně daleko. Mým dalším postupným cílem je sedlo Forcella Travenanzes. Do něj se lze dostat několika cestami, které se různě dělí a posléze opět spojují. Já jdu nejprve po široké štěrkové cestě, později po louce kousek nad ní. Z této louky jsou i hezké výhledy, bohužel počasí se postupně kazí a zatáhlo se, takže výhledy nejsou zcela ideální – ale i tak vidím na slavné věže Cinque Torri. Následně dochzím až do sedla Forcella Travenanzes (2 507 m). V sedle docela profukuje, ale jsou z něj krásné výhledy na blízký vrchol Laguazoi Piccollo s chatou těsně pod vrcholem (k ní vede lanovky ze sedla Falzarego a lze k ní pěšky dojít i odtud), na masiv Tofan s dominantním vrcholem Tofana di Rozes a vrchol Col dei Bos. Kousek pod sedlem je i malé jezírko. Zatímco na sedle Falzarego bylo doslova přelidněno, zde je již jen minimum lidí. Sedlo totiž tvoří předěl mezi turisticky exponovaným okolím sedla Falzarego a jen málo navštěvovanou oblastí údolí Val Travenanzes. Do horní části tohoto údolí mám namířeno i já. Klesání je zpočátku příjemné a mírné, o něco později mě čeká přece jen strmější sestup. Ten pro mě končí v nadmořské výšce necelých 2050 m, kde opouštím údolí a začínám opět stoupat.
Zpočátku je stoupání příjemné a vede lesem. Bohužel se počasí ještě více kazí a sem tam spadne kapka. Foťák tedy putuje do batohu, přes batoh přehazuji pláštěnku a pokračuji dále. Po chvíli toho, že jsem foťák schoval, docela lituji – narážím na dalšího kamzíka, který je ode mě a pěšiny jen pár metrů. Vím, že o mě ví, ale nechci jej vyrušit vyndáváním foťáku z batohu, tak na sebe jen chvíli koukáme, nakonec to kamzíka přestane bavit a poodejde mimo můj dohled. Tahle pauza v podobě setkání s kamzíkem se mi i docela hodila, jelikož stoupám sice v lese, ale poměrně strmě. Nejprve končí les a dostávám se do pásma kosodřeviny, ovšem i to projdu díky strmému stoupání celkem rychle. V nadmořské výšce zhruba 2300 m začíná království suti a kamenů. Značení sice nebylo bůhvíjaké hned od odbočky z údolí Val Travenanzes, ale až po toto místo nebylo díky jasně vedené pěšině moc kam zabloudit. Zde se ovšem viditelná pěšina ztrácí a dále jsem nucen jít čistě podle navigace a podle citu. Drobná suť a kamení zde doslova ujíždějí pod nohama, nějaký náznak pěšiny se objevuje jen zřídka. Tenhle úsek je náročný fyzicky i orientačně. A co se týče orientace bude ještě hůře – zatímco spodní část tohoto velkého suťového kotle je široká a není až tak kam moc fatálně zabloudit (jen je nutné korigovat postup občas podle navigace a stočit se na ten správný směr), v horní části se kotel zužuje a větví do několika žlabů vedoucích až nahoru na hřeben. Pěšina zde není fakticky žádná, značení taky ne – bez navigace je to při mém směru prakticky bez šance. Já naštěstí navigaci mám, takže se mi podaří trefit ten správný žlab – samozřejmě to byl ten na první pohled nejméně nápadný…Postup je zde hodně pomalý, ale pořád jdu. Nakonec končí nekonečné pole suti a drobných kamení a dostávám se k pevné skále. Dokonce je zde i značka namalovaná na skále. Někde nademnou za hřebenem zahřmí a drobný občasný déšť se mění ve vytrvalý silný déšť. Další postup je kombinací lehčího lezení po skále a boje s ujíždějící sutí, kde lze můj postup popsat dva kroky vpřed, jeden nedobrovolně vzad. Hřeben a sedlo stále nikde, ale nakonec se přes několik falešných zdání hřebene dostanu až na sedlo kousek pod vrcholem Monte Ciavel. Můj původní plán si byl odtud odskočit i na samotný vrchol Monte Ciavel, který je odtud opravdu kousek, ale jelikož bouřka neodešla a občas blesk práskne jen pár desítek metrů ode mě, nemám na vrchol ani pomyšlní a upaluji co nejrycheji do cíle mé cesty, kterým je bivak Bivacco della Pace. Závěrečný úsek ze sedla k bivaku je již naštěstí pohodlně průchozí terén s viditelnou pěšinou – podle rozcestníku v sedle by to mělo být 20 minut, já ale jdu co nejrychleji, abych minimalizoval riziko toho, že mě trefí blesk, a jsem u bivaku za nějakých 10 minut. Při příchodu k bivaku vidím z druhé strany údolí stoupat dva další turisty se psem. Vlezu do bivaku a po chvilce do něj přichází i ti dva turisté se psem – všichni toho máme viditelně dost, ale nejvíce ze všech je zničený pes – ten si lehce na dřevěnou podlahu a během minuty spí…
Praktické informace
a) Náročnost
Celková délka této etapy byla zhruba 16,5 km (bez neúspěšného hledání pěšiny nad osadou Castello zhruba o kilometr méně. I přes ne až tak drastickou celkovou délkou byla tato etapa fyzicky náročná – z hlediska fyzické náročnosti lze tuto absolvovanou trasu rozdělit do tří etap – první etapou je úsek z Col di Lana do osady Castello, kde převažuje sestup, místy strmější, ale celý úsek je pohodlně schůdný (sdestup ze zhruba 2450 m do 1750 m, výstupy jsou v tomto úseku jen krátké. Druhý úsek pak tvoří část trasy od osady Castello po odbočku z údolí Val Travenanzes – až po sedlo Val Travenanzes se jde stále do kopce (ze zhruba 1750 do 2500 m), poté náklesuje 450 výškových metrů klesání – vzhledem k neprůchodnosti úseku značené trasy nad osadou Castello je nutné jít úvodní část po silnici, později jde již o klasický alpský terén. Třetí – nejnáročnější úsek poté představuje úsek z údolí Val Travenanzes k bivaku Bivacco della Pace – tento úsek tvoří až po sedlo kousek od bivaku strmé stoupání – v úvodní části do zhruba 2300 m v lese a kosodřevině, poté po hodně nestabilní suti a dorbném kamení, které doslova ujíždějí pod nohami – celkové stoupání zhruba 800 výškových metrů, ze sedla k bivaku je to potom necelých 100 výškových metrů klesání. Z pohledu orientace je náročnější sestup z Col di Lana do osady Castello – je zde sice většinou viditelná pěšina, ale značení je dosti sporadické a zejména v pásmu lesa je možné bez navigace / mapy celkem snadné odbočit na nesprávnou lesní cestu či pěšinu. Za osadou Castello je nutné jít kus po silnici, poté jde až po odbočení z údolí Val Travenanzes i přes místy ne úplně husté značení o orientačně jednoduchou trasu. Orientačně nejnáročnější je potom výstup z údolí Val Travenanzes do sedla pod vrcholem Ciavel – značení zde prakticky neexistuje po konec kosodřeviny je alespoň viditelná pěšina, ovšem nad koncem kosodřeviny začíná obrovská plocha suti a kamení končící až na hřebeni, kde nejenže nejsou v terénu někde na kameních prakticky vůbec značky, ale většinou zde není ani žádný náznak pěšiny, v horní části je potom nutné trefit ten správný žlab – pro tento úsek je prakticky nutností i při dobrém počasí a viditelnosti navigace s podrobnou mapou.
b) Voda
Vodu lze dobrat z potoka nad osadou Castello, případně dokoupit v sedle Passo Falzarego. V nouzi nejvyšší po přefiltrování i z jezírka u sedla Travenanzes. Za tímto nouzovým zdrojem vody už není žádná možnost dobrání vody – voda není ani v blízkosti Bivacco della Pace.
c) Ubytování
Bivacco della Pace je dřevěný bivak doslova přilepený na skálu – unitř palandy, deky. Další možností přespání je chata (spíše hotel) Rifugio Lagazuoi na vrcholu Lagazuoi Piccolo. Nouzově by šlo přespat i ve střílnách (minijeskyňkách) v úseku mezi sedlem pod vrcholem Ciavel a bivakem Bivacco della Pace (v případě plné obsazenosti bivaku).
