Popis a fotky z prvních 2 dní přechodu Valcanu najdete zde
3. den
Po pohodovém noclehu na loukách pod vrcholem Maciavela pokračujeme dále po široké lesní cestě. Po pár stovkách metrů nám cestu překříží větší stádo ovcí, koz, koní a pár oslů včetně pasteveckých psů. Naštěstí i s bačou, takže procházíme celkem v pohodě (zdejší pastevečtí psi své pány opravdu poslouchají). V tomto úseku vede trasa zhruba ve výšce horní hranice lesa, takže místy jdeme lesem, místy otevřeným terénem s loukami. Stále po této široké lesní cestě docházíme až k salaším pod vrcholem Gura Plaiului. Jsou zde i pastevci, tak zkoušíme od nich koupit nějaký sýr – bohužel neúspěšně. Přímo u cesty se nachází i jakýsi pramen vody, ale jednak je jeho vydatnost dost nízká, ale hlavně vzhledem k tomu, že se kolem viditelně běžně pase dobytek, neriskujeme případné problémy a vodu nedobíráme (máme dostatek z mnohem jistějšího zdroje pod tábořištěm). I přes výše uvedené nevýhody je toto místo hezké i fotogenické – dáváme zde proto kratší kochací pauzu.
Po ní pokračujeme dále po široké lesní cestě, která odtud nepříliš strmě, ale vytrvale stoupá ve svazích vrcholu Arcanu (Varful Arcanu), který je svou výškou dominantnou této části hřebene. Počasí je dnes větrnější, na obloze se občas valí mraky a vcelku rychle se střídá obačná a polojasná obloha. I vlivem toho se většina z naší skupiny rozhodne tento vrchol podejít po oné široké lesní cestě, pouze já a další dva “účastníci zájezdu” opouštíme širokou relativně pohodlnou lesní cestu a vydáváme se vstříc vrcholu Arcanu – tato varianta je vzdálenostně o něco kratší, ale je o hodně více do kopce. Z vrcholu by měly být krásné výhledy – bohužel jsme při výstupu na něj chytili zrovna období, kdy se na nebi usadila mlha a nízká oblačnost, takže samotný vrcholový hřeben s křížem jen rychle projdeme a pomalu scházíme zpět tak, abychom viděli ty, kteří šli spodem naokolo. Ovšem stačí sejít kousek pod samotný vrchol a najednou se začíná obloha zlehka protrhávat a po chvíli začínají být i nějaké ty výhledy. Díky tomu máme přehledem o tom, kde “podvrcholová skupina” je a jelikož to pod nás mají ještě relativně kus cesty, tak sedáme do trávy, shazujeme bágly, svačíme a kocháme se. Po nějaké době se již k nám blíží a zároveň je přímo pod námi stádo s ovcemi a psy, takže se zvedáme a místo přímého sestupu na cestu jdeme dále po jakási pěšině, která nás dovede po pár minutách do sedla, díky čemuž se vyhneme onomu stádu se psy. V tomto sedle se potkáváme s podvrcholovou skupinou a pokračujeme již společně po loukách dále už za krásného polojasného počasí (škoda, že takhle nebylo na vrcholu Arcanu…). Následující úsek trasy je i esteticky velice krásný a směle jej lze přirovnat k úseku hlavního hřebene Veľké Fatry mezi Ploskou a Krížnou na Slovensku (lučinatý hřeben s krásnými výhledy bez výraznějších výškových rozdílů), ovšem narozdíl od Veľké Fatry jsme zde totálně sami. Volným kochacím tempem pokračujeme dále a na vhodném místě (s výhledem, ale skryti před větrem) dáváme delší pauzu na kochání, “oběd”, někteří zde dokonce uloví i mobilní signál, což je v rumunských horách věc dosti vzácná a neobvyklá…
Po delší pauze se vydáváme vstříc nejvyššímu vrcholku tohoto krásného úseku hřebene mezi sedlem pod Arcanu a hřebenem Oslea, kterým je vrchol Nedeia (1 619 m). Výstup na něj je sice o něco delší, ale není to nic nepřekonatelného a oproti tomu, co nás čeká zítra v podobě hřebene Oslea, na který krásně vidíme a stále se k němu přibližujeme, je to pohodová procházka po lehce nakloněné rovině. Počasí se již ustálilo na polojasné, času máme dosti a tak nikam nespěcháme a kocháme se. Cestou ještě potkáme jedno stádo se psy, ale i toto setkání se obejde bez jakýchkoliv problémů. Z vrcholu Nedeia nás dělí od našeho tábořiště již jen jeden nepojmenovaný menší vrcholek, kde si vzhledem k dostatku času dáváme dnešní poslední kochací pauzu. Následně nás čeká již jen strmější, ale relativně krátký sestup do sedla Nedeutii, které bude i místem, kde budeme dnes spát. Jedinou nevýhodou tohoto sedla je poněkud krkolomnější přístup k vodě (potoku). Ovšem výhody jednoznačně převažují – množství borůvek, krásné výhledy na hřeben Oslea, kde vidíme i pasoucí se polodivoké koně, ohniště i dostatek suchého dřeva (večerní táborák) a jako třešnička na dortu i krásný západ slunce.
4. den
4. a poslední den přechodu Valcanu bude ve znamení přechodu jeho nejvyšší části s vrcholem Varful Oslea (1 946 m). Zároveň jde o suverénně nejnáročnější část přechodu hřebene Valcanu – a objektivně i nejnebezpečnější. Zatímco předchozí 3 dny by šlo zvládnout i při špatném počasí včetně deště celkem bez problémů, u této části hřebene to neplatí a v případe deště je zejména s těžkými bágly jen stěží schůdná a i objektivně nebezpečná. Už při pohledu z tábořiště budí tento hřeben respekt a je nám jasné, že dnes to hlavně v úvodu nebude žádná pohodová procházka. Naštěstí nám ráno počasí přeje, ovšem jde už o vyšší hory a člověk nikdy neví, kdy může přijít rychlá změna počasí, takže se vydáváme na výstup přece jen dříve než předešlé dny. Z hlediska převýšení je nejdrsnější hned úvodní část, během které musíme překonat takřka 500 výškových metrů – dle map je tento úsek značený, ovšem nějaká vyšlapaná pěšina vedoucí na hřeben nějak pohodlněji serpentinami zde rozhodně není – stoupá se rovnou za nosem – takto strmý výstup natěžko je opravdu zážitek, na který se nezapomíná (proslulá Hnilická Kýčera na Malé Fatře na Slovensku je oproti tomuhle hodně slabý odvar…). Ovšem už během tohoto samotného úvodního stoupání na hřeben je krajina okolo doslova dechberoucí – i díky krásnému počasí. Alespoň si člověk má čím zdůvodnit pauzy na chytání dechu a hledání plic…Tenhle úvodní krpál má na délku asi 2 km a 500 výškových metrů – zatímco jeho úvodní část (cca 1,5 km) jde nějak jít i kolmo vzhůru, posledních přibližně 500 m je nutné jít stylem cik-cak (serpentinami). Konec tohoto “očistce” je na vrcholu Coada Oslei (1 899 m, tábořiště – sedlo, odkud jsme vyráželi, má nadmořskou výšku cca 1430 m…). Ovšem odměna za tuto vynaloženou námahu je jedním slov nádherná – nejenže mám před sebou další průběh tohoto hřebene, ale jako bonus i výhled na mnohé okolní vrcholy a hřebene – ať už jde o již prošlou část Valcanu, tak i okolní ještě vyšší pohoří Godeanu a Retezat.
Po oddychu, kochání a focení na vrcholu Oslei se vydávám spolu s ostatními na přechod samotného hřebene. Ten je značně expnovaný, navíc i bez stezky a mnohé skalnaté úseky je nutno podcházet ve strmých travnatých svazích kousek pod hřebenem. Naštěstí je sucho, tak to s náležitou opatrností jde – jít tudy natěžko za deště by bylo mnohem adrenalinovější záležitostí. Od nejvyššího vrcholu celého Valcanu – Varful Oslea nás dělí ještě několik vrcholků, ovšem převýšení na tomto úseku již není zdaleka tak drastické jako u samotného výstupu na hřeben. A pořád je díky krásnému počasí nač koukat. Těsně pod samotným vrcholem Oslea se pak objeví i dnešní první značka. Samotný vrchol je lučinatý a i poměrně široký, nachází se zde dokonce i kříž. Takže ideální místo na delší obědovou pauzu a kochání se.
Po delší paute na vrcholu nás čeká ještě poslední vrchol tohoto hřebene a následně sestup do údolí. Obtížnost i nebezpečnost (exponovanost) klesá a dokonce se objevuje i náznak nějaké pěšiny, k tomu stále drží počasí, takže dosažení posledního vrcholu hřebene je oproti tomu, co mám dnes již za sebou, pohodlná procházka. Z tohoto posledního vrcholu se otevírají i doslova letecké pohledy (ostatně jako z celého hřebene) a asi nejkrásnější je odtud výhled na nedaleké pohoří Godeanu a a na něj navazující vápencová část Retezatu zvaná Malý Retezat (Retezatul Mic) a před nimi krásné louky pokrývající sedlo La Suliti a vrcholek (spíše krtinec) Sorba nad ním, které se nacházejí se přímo pod tímto posledním vrcholem hřebene Oslea. Zároveň se na ně musíme někudy dostat. Takže ještě poslední pokochání se leteckými výhledy a jdeme dolů. Sestup je to sice strmý, ale narozdíl od výstupu na hřeben hned ráno je to zde jen necelých 200 výškových metrů a navíc je zde i náznak cik – cak pěšiny – díky tomu to jde přece jen lépe. V sedle a na svazích výše zmíněného krtince Sorba se pasou i polodivocí koně. Spolu s nedalekým hřebenem Godeanu a Malým Retezatem to zde nemá chybu…
Tato lokalita spolu s pasoucími se krásnými polodivokými koňmi byla více jak důstojnou tečkou za čtyřdenním přechodem Valcanu. Z ní mě čeká již jen sestup po loukách k chátrající salaši (šli jsme zde kvůli vodě a případnému zakoupení sýra od pastevce – voda ze zdejšího pramene byla na pití nepoužitelná a pastevec zde asi už nějakou dobu vůbec nebývá – soudě dle stavu salaše, která má již své dobré roky zjevně za sebou…Následně jsme se napojili na širokou štěrkovou lesní cestu a po ní došli na sedlo Jiu Cerna v závěru údolí Jiul Vest, které je výjimečné tím, že se zde takřka stýkají hned čtyři pohoří této části Rumunska – Valcan, Cernei, Godeanu a Retezat (Malý Retezat). Odtud lze pokračovat na hřeben Malého Retezatu buďto rovnou do kopce na sedlo Patina nacházející se na hranici Godeanu a Malého Retezatu nebo kolem kempu Valea Iarului. My volíme druhou možnost a na nocleh scházíme nekonečnou šotolinovou, v závěru už asfaltovou cestu až k louce před odbočkou do kempu, kde oficiálně končíme přechodu Valcanu (další den budeme pokračovat na Malý Retezat, ale o tom jindy a v jiném článku…). Teče zde regulérní potok, tak se po 4 dnech provizorního mytí či nemytí koupeme v potoce (teplota je snesitelná). V nedalekém oficiálním kempu lze zakoupit i pivo, případně jiné nápoje a i něco malého k zakousnutí.
