Přechod Valcanu I (1. a 2. den.)
Ráno na Valcanu pod Munculem

Přechod Valcanu I (1. a 2. den.)

Valcan (Vilcan, Munții Vâlcan) je jedno z rumunských liduprázdných “poloninských pohoří”. Nachází se na dohled mnohem známějšího, vyššího a vyhledávanějšího Retezatu a Godeanu, od kterých je dělí údolí řeky Jiul Vest. Většina hlavního hřebene se nachází nad horní hranicí lesa a dosahuje nadmořských výšek cca 1500 – 1750 m a je pokryta rozsáhlými horskými loukami, do pásma lesa se schází jen při přechodech mezi jednotlivými skupinami tohoto pohoří, které jsou od sebe odděleny poměrně hlubokými sedly. Odlišný charakter má nejvyšší část pohoří s vrcholem Varful Oslea (1 946 m), která má charakter ostrého a úzkého travnato – skalnatého hřbetu s doslova leteckými výhledy nejen na zbylou část Valcanu, ale i na ostatní okolní pohoří. Rozdílný charakter této části se promítá i do náročnosti jejího přechodu – zatímco zbylá část tohoto pohoří je vcelku pohodlnou záležitostí i při přechodu natěžko, nejvyšší část pohoří je v mnoha svých úsecích i objektivně nebezpečná a za mokra (deště) prakticky neschůdná. Teoreticky je převážná část přechodu hlavního hřebene značená, ve skutečnosti je ovšem značení v terénu jen zřídkavé a mnohdy chybí i jakékoliv viditelné pěšiny.

1.den

Přechod tohoto pohoří zahajuji na konci silnice v lyžařském areálu Straja nad doslova ohyzdným průmyslovo – hornickým městem Lupeni. Z údolí sem lze dojet i lanovkou, ale v době mé návštěvy nevykazovala známky provozu – patrně běžně jezdí jen v zimě a v létě se předpokládá, že všichni vyjedou nahoru auty po silnici. Tento konec silnice se nachází v nadmořské výšce zhruba 1 450 m, což je vzhledem k nadmořské výšce této části hlavního hřebene jen mírně překračující 1 700 m slušná nadmořská výška. Aby ale nebyl tento úvod přechodu tohoto pohoří úplně zadarmo, tak začátek výstupu vede přímo po sjezdovce, která končí těsně pod samotným vrcholem Varful Mutu (1 737 m). Samotný vrchol je tvořen menší skalkou a za dobré viditelnosti by odtud byly jistě krásné výhledy, mě zde ovšem přivítala převalující se mlha a oblačnost. A zároveň i doslova borůvkové plantáže obsypané borůvkami, které jsou pro tento úsek hlavního hřebene typické. Další pokračování trasy je již pohodlná procházka po hřebeni, přičemž Varful Mutu byl i nejvyšším zdolaným vrcholem během prvního dne přechodu a v dalším průběhu převažuje tedy klesání nad stoupáními. Tímto pohodlným terénem s místy viditelnou stezkou, místy prakticky bez stezky, ovšem stále po loukách s množstvím borůvek za proměnlivého počasí (párkrát i krátce sprchne, občas se otevřou i výhledy na okolní hory) postupně zdolávám další nepojmenované i pojmenované vrcholy (Varful Verde, Varful Lui Frate), které jsou oddělené poměrně mělkými sedly. Takto pohodlně docházím až k místu, kde opouštím dosud vcelku jednoznačně vedenou linii hřebene (ta pokračuje dále k vrcholu Varful Coarnele) a scházím strmějším sestupem do sedla pod vrcholem Muncel. Cestou potkávám i první pasoucí se stádo ovcí s pastevcem a samozřejmě i psy. Během tohoto krátkého sestupu se v krátkém sledu vystřídá krátká, ale poměrně intenzivní přeháňka a krásné polojasné nebe, kdy po nějakém dešti najednou není ani památky. Kousek od tohoto sedla se nachází i místo, kde budu spolu s pár dalšími “účastníky zájezdu” tábořit (ze sedla je to jen pár minut), takže v tomto sedle dáváme delší kochací pauzu. Toto místo možná i díky nejkrásnějšímu počasí během celého dne je pro mě tím nejkrásnějším místem prvního dne přechodu. Po dostatečném pokochání se se vydáváme na krátký traverz na “tábořiště”. Pod pojmem tábořiště si během tohoto přechodu nepředstavujte nic více než celkem rovnou louku s nedalekým zdrojem vody (potok). K tomuto tábořišti se jde ze sedla pár desítek metrů směrem k vrcholu Muncelu a poté po vcelku viditelné pěšině traverzem na louku na okraji lesa (nejvhodnější místo na táboření je až těsně u okraje lesa) – voda (potok) se nachází o kousek výše vpravo (při příchodu od sedla pod Muncelem).

Varful Lui Frate
Varful Lui Frate
Louky pod Coarnele
Louky pod Coarnele
Výhled na Muncel
Výhled na Muncel
Výhled pod Muncelem
Výhled pod Muncelem
Sedlo pod Muncelem
Sedlo pod Muncelem

2.den

Po noclehu na tábořišti pod Muncelem a vydatné snídani a sbalení se vydáváme na další den našeho putování Valcanem. Nejprve se stejnou trasou vracíme zpět do sedla pod Muncelem (respektive těsně nad něj k místu, kde jsme včera opustili výstupovou trasu na jeho vrchol). Ovšem až na samotný vrchol nejdeme, ale během stoupání na něj odbočíme doprava a traverzem postupně klesáme poprvé během našeho putování do pásma lesa. Zničehonic se zde najednou objevují i značky a orientace je zde díky tomu jednoduchá. Ovšem byl to zjevně jen nějaký amok nějakého rumunského značkaře a po chvíli značení opět na delší dobu mizí..Za tímto mírně klesajícím traverzem nejprve krátce stoupáme a následuje výraznější klesání (cca 140 výškových metrů). Ovšem co jsme sestoupali, to následně i s bonusem opět vystoupáme. Díky tomu se po nějaké době z pásma lesa dostaneme opět nad horní hranici lesa s loukami a krásnými výhledy. Následně již po loukách dosahujeme vrcholu, který zdobí výraznější skalní útvar, který lze zdolat pomocí dřevěných schodů – nachází se na něm mohutný kříž, ovšem jméno vrcholu je tajné a různé dostupné mapy uvádějí různý název (La Table, Sigleu Mare, Sigleu Mare Mic, možná je to i jiný nepojmenovaný vrchol – nepojmenovaných vrcholů je v těchto horách mnohem více než těch pojmenovaných (to jen dokazuje jejich velmi nízkou návštěvnost). Ovšem to, že nevím, jak se daný vrchol jmenuje, nic neubírá na kráse výhledům z něj. Po delším kochání a focení se vydáváme na další putování – nyní nějakou dobu po krásných loukách, kdy i nějaké to kratší stoupání hned ubíhá příjemněji. Navíc dnes je už počasí stále a hezké – polojasné nebe, jen lehký větřík, ani zima ani vedro – co více si přát. Za tímto krásným úsekem jde ovšem do tvrdého – musíme sestoupit do výrazného sedla – zatímco poslední vrchol tohoto pohodového úseku má dle mé gps-ky výšku cca 1 480 m, sedlo má zhruba 1 190 m. Prakticky hned pod samotným hřebenem začíná pásmo kosodřeviny a nějakou pěšinu by zde člověk hledal opravdu marně. Bohužel mačety sebou nemáme, ale nakonec se s vypětím sil nějak tímto kosodřevinovým úsekem probijeme. Na jeho konci se nacházejí pomalu se rozpadající salaše a poměrně vydatné prameny vody. I když to sem kilometrově z hřebene, kde jsme měli delší přestávku, nebylo moc daleko, dal nám tento úsek hodně zabrat, takže dobíráme vodu, a chvíli odpočíváme. Za těmito prameny kosodřevina končí a dále klesáme lesem – klesání je mnohem strmější než v oné kosodřevině, po nějaké stezce zde není ani památky, ale přece jen je les vcelku dobře průchodný, takže je tento úsek o něco málo příjemnější. Po dosažení onoho hlubokého sedla (cca 1 180 m) nás čeká opět stoupání. Po chvíli stoupání lesem bez nějaké viditelné pěšiny se najednou na jakémsi hřebínku objevuje značka – jediná, zbloudilá – systém rumunského značení mimo pár hojně navštěvovaných pohoří je opravdu svérazný a zajímavý). Turisty zde žádné nepotkáváme (ty ostatně nepotkáme během celého přechodu tohoto pohoří žádné…), kupodivu zde nepotkáváme ani medvěda, po nichž mají tyto hory své pojmenování v proslulé knize Karpatské hry – autor této knihy pan Nevrlý je nazývá Mevědí hory. Co jsme do nedalekého sedla sestoupali, to samé takřka opět vystoupáme – z lesa se noříme na rozsáhlejší horské louce v nadmořské výšce přibližně 1 420 m. Níže na této louce se nachází další rozpadající salaš a kousek od ní i pohodlná široká lesní cesta. Na horním okraji této louky si ovšem nejprve děláme dnešní poslední delší pauzu a kocháme se. Až následně sestupujeme k oné rozpadající se salaši a na nedalekou lesní cestu. Po ní se vydáváme doprava a kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se turistické značky. A dokonce nešlo o jednu zbloudilou značku, nýbrž následující delší úsek byl značený obdobně jako někde u nás na horách (značky co pár stovek metrů). Po této široké a orientačně jednoduché cestě jsme střídavě otevřeným terénem a lesem nejprve sestoupali do dalšího sedla (cca 1 340 m) a následně vystoupali do zhruba 1 420 m a poté již jen mírným stoupáním došli až k dalšímu tábořišti (rovné louce s nedalekým zdrojem vody).

Ráno na Valcanu pod Munculem
Ráno na Valcanu pod Munculem
Sigleu Mare Mic
Sigleu Mare Mic
Godeanu a Retezat ze Sigleu Mare Mic
Godeanu a Retezat ze Sigleu Mare Mic
Tarcu a Cernei ze Sigleu Mare Mic - jansirina.cz
Tarcu a Cernei ze Sigleu Mare Mic – jansirina.cz
Valcanské hory
Valcanské hory
Nad opuštěnou salaší ve Valcanu
Nad opuštěnou salaší ve Valcanu

2. část popisu přechodu Valcanu včetně fotek naleznete zde

This Post Has One Comment

Napsat komentář

Close Menu