Slezské Beskydy jsou o něco nižším a méně známým sousedem Moravskoslezských Beskyd, přičemž jejich větší a i vyšší část se nachází na území Polska, v ČR k nim patří jen jeden hřeben táhnoucí se podél česko-polské hranice, ze kterého vybíhá hned několik bočních rozsoch. Tento hřeben je hojně navštěvován celoročně – zejména polskými návštěvníky, kteří se mohou až na samotný hřeben dopravit hned několika lanovkami. Nejvyšším vrcholem tohoto hrančního hřebene je vrchol Velká Čantoryje (995 m) s rozhlednou. Díky charakteru tohoto hřebene s častými listnatými lesy a hned několika samotami je nejkrásnějším obdobím pro jeho návštěvu podzim.
Ráno vystupuji z vlaku na zastávce Třinec – centrum. Z něj sejdu po schodech k silnci (podjezdu), kde se nachází i rozcestník a začíná zde žlutě značená turistická trasa, která mě bude provázet v úvodní části mého dnešního výletu. Po chvíli docházím ke kruhovému objezdu nedaleko Kauflandu (prakticky poslední možnost dokoupení zásob na cestu). Spolu se značenou trasou opustím kruhový objezd druhým “výjezdem” (není to úplně ideálně značeno) a pokračuji po úzké silnici prakticky bez provozu a po zhruba 200 m na křížení silnic odbočím doleva. Po dalších necelých 300 m opouštím silnici a odbočím doprava na most přes řeku Olši, za kterým stoupám strmějším chodníkem (zčásti schody), následně již mírněji a dojdu k třinecké nemocnici. Zde je opět značení slabší – oficiálně vede značená cesta po silnici podél hlavního vstupu do areálu nemocnice, lze ovšem jít ještě kousek rovně nahoru a doprava odbočit až u “hlavní silnice”. Ona cesta podél nemocnice na tuto cestu totiž po chvíli vyústí. Následně je nutné jít ještě pár desítek metrů po hlavní silnici směrem doprava a z této silnice odbočit prudce doleva na lesní asfaltovou silnici (bez provozu). ˇUlutá značka mě pak po zhruba 1 km stoupání po této lesní asfaltové silnici (zároveň cyklotrasa i naučná stezka) dovede na rozcestí Pod BabíVružnou, kde se napojuji na červeně značenou trasu (alternativní možnost zahájení výletu – výchozím bodem by bylo v tomto případě vlakové nádraží Třinec). Na tomto rozcestí odbočím doprava a pokračuji dále po červené značce. Tu ovšem po zhruba 300 m opustím (abych se na ní po chvíli opět vrátil) a odbočím doleva na pomalu zarůstající a strměji stoupající pěšinu, která mě zanedlouho dovede na přece jen vyšlapanější stezku vedoucí hřebenem Vružné. Samotný vrchol Vružné (530 m) je sice ukrytý v lese a nezajímavý, ovšem těsně před ním se mi otevře výhled na město Třinec s Moravskoslezskými Beskydami v pozadí).
Po pokochání se tímto výhledem se přehoupnu přes samotný vrcholek Vružné a následně sejdu lesem a pozsléze po louce (pozor na občas se pasoucí dobytek) zpět k červeně značené trase, která vrchol Vružné podchází a vede naokolo (i z této varianty jsou hezké výhledy). Zde se na okraji lesa nachází i kříž. Zároveň jsem se dostal na česko-polskou státní hranici. Nyní mě čeká nepříjemný strmý a často rozblácený a klouzavý, ale naštěstí relativně krátký (150 m) výstup. Díle pokračuji úzkou, již mírněji stoupající pěšinou lesem, po chvíli pěšina prochází mezi ploty obor na české i polské straně (oplocení obory není vždy ve 100 % stavu, takže se může stát, že na stezce potkáte i nějaké to zvíře chované v oborách na obou stranách – daňky), ale lze zde potkat i divočáka). Stezka podél těchto plotů jde takřka po vrstevnici lesem (jediný výhled je před začátkem plotu směrem na polskou stranu – nutno ze stezky sejít pár metrů na okraj louky na polské straně – doleva). Zajímavá a atraktivní začne být stezka až poté, co skončí plot a pěšina začne strměji klesat – brzy se objeví louky, otevřený terén a výhledy. Tento hezký úsek s výhledy má sice jen zhruba 400 m, ale klidně se na něm dá strávit i půl hodina kocháním a focením. Konec tohoto hezkého úseku je určen rozcestím Pod Malým Ostrým, hřeben, kde končí zelená značka z Vendryně. Za tímto krásným úsekem pokračuji dále stále po červené značce, která již opět převážně lesem těsně podchází vrchol Malého Ostrého a pod vrcholem Ostrého vrchu opouští státní hranici (lze jít i přímo po hranici přes Ostrý vrch, ovšem zejména sestup z Ostrého vrchu je velmi strmý) – hezčí variantou je určitě samotný vrchol podejít – při této variantě (kterou jsem tentokráte zvolil i já) totiž po zhruba 1,5 km od rozcestí Pod Malým Ostrým dojdu na rozcestí pod Ostrým vrchem, za kterým se jednak na chvíli napojím na širokou lesní cestu, ale hlavně se zde opět krajina otevře a objeví se louky, roztroušená obydlí a výhledy.
Za trímto rozcestím a pokocháním se dalším hezkým místem porkačuji zhruba 600 m po široké lesní cestě. Po zhruba této vzdálenosti červeně značená trasa odbočuje doleva (je zde možnost dobrání vody – upravený a i poměrně vydatný a tedy spolehlivý pramen vody). Zde spolu se značenou trasou odbočím prudce doprava – v případě, že zde lze jdete po vydatnějších deštích, doporučji jít naokolo stále po široké lesní cestě – obě varianty se opět spojí – po značené turistické trase je to o něco kratší). S širokou lesní cestou se opět spojím na rozcestí Nýdek, údolí Gory. Ovšem tuto širokou lesní cestu (zde jiř asfaltový povrch) ihned opustím a stoupám strměji lesem po úzké a často zamokřené lesní pěšině až na další rozcestí Gora, CZ/PL (kousek před tímto rozcestím se opět napojím na asfaltovou lesní silnici – po napojení na ní doleva). Zde na delší dobu opustím červenou značku, která vede podél hranice a po české straně až pod chatu na Čantoryji, a pokračuji dále po oné silnici spolu se žlutou značkou. Ta mě po chvíli podél státní hranice dovede k hraničnímu přechodu Gora (sem lze dojít “zkratkou” vedoucí přes vrchol Ostrého vrchu – hranice se zde prudce láme). Kousek za tímto místem (už na polském území) odbočuje doprava naučná stezka vedoucí k pomníku partyzánů, která se posléze napojí na zelenou značku na Malou Czantorii (je to možné zkrácení trasy – ovšem tento úsek je hůře značen a není často chozený – zarostlejší terén). Já tentokráte pokračuji stále po žluté značce, projdu kolem lokality Spowiedzisko (místo, kde se v době protireformace scházeli evangelíci k tajným společným bohoslužbám – podobných míst je hned několik i na české straně Beskyd). Po dalších pár stovkách metrů se ke žluté značce připojí i zelená od Male Czantorie. Na toto místo se po chvíli vrátím, jen si ještě odskočím k nedaleké lokalitě Podlesie s hezkým výhledem nejen směrem do Polska, ale i např. na Třinec a na část Moravskoslezských Beskyd nad údolím Olše). Bohužel dnes nejsou podmínky na focení z této lokality úplně ideální, takže se jen pockohám, udělám pár “dokumentačních fotek” a jdu dále (nachází se zde i malé parkoviště – lze zde dojet i autem, ale toto miniparkoviště bývá velmi často plně obsazené). Vracím se tedy kousek zpět, ovšem nepokračuji zpět až k hranici a rozcestí Gora, ale po pár desítkách metrů odbočím doleva spolu se zelenou značkou. Nyní mě čeká strmé, ale relativně krátké stoupání (1,2 km) na rozcestí Mala Czantoria, přičemž zhruba v polovině tohoto stoupání se na zelenou značku napojuje zkratka vedoucí kolem pomníku Partyzánů. Od samotného rozcestí je sice sám o sobě slušný výhled (jednak na Velkou Čantoryji, ale ve srovnání se samotným vrcholem Male Czantorie (866 m, rovněž uváděn i název Czantoria Mala – je to pořád stejná lokalita) je to jen hodně slabý odvar. Přes samotný vrchol sice kupodivu nevede žádná značená trasa, ale dojít na něj lze snadno a i celkem rychle – na rozcestí, kam jsem došel, se stačí dát po širší pěšině vedoucí dále po vrstevnici doprava a po zhruba 300 m dojde člověk na rozsáhlejší horskou louku, na které se nachází i samotný vrchol. Tuto lokalitu řadím já osobně mezi ty nejkrásnější na celém hraničním hřebeni Slezských Beskyd, navíc zde vzhledem k tomu, že značená trasa tuto lokalitu míjí, bývá i relativně méně lidí.
Po poochání se a lehké svačince a odpočinku se vracím zpět na rozcestí a po značené trase (zelená značka) scházím loukami s krásnými výhledy na Velkou Čantoryji a polskou část Slezských Beskyd a krátým úsekem vedoucím okrajem lesa až do sedla oddělujícího Malou a Velkou Čantoryji. Kousek nad tímto sedlem se pak nachází horní stanice lanovky z polské strany.
Stoupání na Velkou Čantoryji je strmější a vede převážně lesem, opět již v blízkosti státní hranice (ale na polské straně). Toto strmější stoupání končí u Horské chaty Čantoryje (nachází se již na české straně), na polské straně je pak jen jakýsi bufet. Od této chaty mě čeká již jen pohodovější a mírnější stoupání až na samotný vrchol Velké Čantoryje (cestou je díky rozsáhlému polomu na české straně hezký výhled na Moravskoslezské Beskydy. Ze samotného vrcholu je výhled poměrně omezený díky stromům, ovšem rozhledna na vrcholu je naštěstí dostatečně vysoká a poskytuje krásné kruhové výhledy od Jeseníků po Tatry – pokud jde ovšem někdo přechod celého hřebene jako já, je celkem zbytečné platit vstupné na rozhlednu – co uvidíte z rozhledny, lze vidět i z různých míst celého hřebene – Jeseníky z Male Czantorie, Tatry např. z Česlaru. Lidí je zde na můj vkus až příliš, takže se zde dnes dlouho nezdržuji a pokračuji dále. Sestup z vrcholu až po horní okraj horské osady Krzysztowka ( na polské straně) je značně strmý a i kamenitý a vede převážně lesem, Celý tento strmý sestup má necelé 2 km, ovšem nachází se na něj jedno utajené krásné místo – po zhruba 1,4km od vrcholu Velké Čantoryje odbočuje ze značené cesty doleva nenápadná pěšinka, která po pár metrech vyústí na horní okraj rozsáhlé horní louky s krásnými výhledy (fakticky jde o horní okraj louky, na které se nachází osada Krzysztówka. Ačkoliv na nedaleké značené trase proudí zejména o víkendech davy lidí, na tomto místě jen pár metrů od značené trasy budete pravděpodobně sami). Zároveň jde (pokud jdete celý přechod hraničního hřebene Slezských Beskyd) i o ideální lokalitu k obědové pauze z vlastních zásob – tak ostatně činím během tohoto přechodu i já.
Najezen a dostatečně vykochán touto krásnou lokalitou pokračuji dále. V oblasti již několikrát zmiňované samoty Krzystówka se terén na chvíli narovnává, ale opravdu jen na chvíli. Musím totiž sestoupit až do Beskydského sedla, které je sedlem značně hlubokým (660 m, tedy 335 výškových metrů pod vrcholem Velké Čantoryje. Z Beskydského sedla mě čeká opět stoupání buďto přímo přes nebo těsně pod vrcholem Malého Sošova (značená cesta samotný vrchol podchází – dnes jdu značenou variantou, ale je vcelku jedno, kterou variantu člověk zvolí). Následuje mělké sedlo a nyní mě čeká přece jen výraznější stoupání na vrchol Velkého Sošova. Kousek pod samotným vrcholem se nachází horní stanice další lanovky z polské strany a horská chata. Výhled z hraniční značené stezky je převážně na samotný hraniční hřeben a polskou část Slezských Beskyd, za výhledem směrem na naší stranu je nutné popojít pár desítek metrů po zelené značce k oficiálnimu vrcholu Velkého Sošova. Ne že by výhledy z Velkého Sošova nebyly hezké, ovšem z této lokality je to jen pár minut chůze přes mělké sedlo a následné kratší stoupání na vrchol Česlar. A výhledům a celkové kráse této lokality nemůže Velký Sošov opravdu konkurovat. A tak se na Velkém Sošově příliš nezdržuju a svižnějším krokem jdu na onen Česlar. A nezklame – kdo by chtěl navštívit v rámci tohoto hraničního hřebene Slezských Beskyd jen jednu lokalitu, tak by pro něj měl být právě Česlar tou první volbou.
Zdržím se zde několik desítek minut, ale přece jen je již začátek listopadu a musím pokračovat dále. Čeká mě ještě několik krásných lokalit, kde by byla škoda být až za tmy. Z Česlaru mě čeká nejprve strmější klesání zpočátku chvíli lesem, poté již opět otevřeným terénem až do sedla oddělujícího vrchol Česlaru a nevýrazný Malý Stožek. Odtud sice nemám výhledy na vzdálenější vrcholy, ale zato mě od vrcholu Malého Stožku čeká krásný pohled na svahy Česlaru – právě odtud je vrchol Česlaru nejkrásnější a nejfotogeničtější.
Z krásného vrcholku Malého Stožku krátce sestoupím do nevýrazného sedla a následně mě čeká strmé stoupání na Velký Stožek – na tento vrchol lze jít buďto lehce naookolo po červené značené trase (o něco mírnější terén) nebo rovnou po hranici po bývalé české značce (kratší, ale ještě strmější). Dnes si vybírám cestu menšího odporu a tedy značenou trasu. Ta vyústí k horské chatě na polské straně, samotný vrchol je od ní pár desítek metrů doprava – ale samotný vrchol je zalesněný, takže bez výhledů). Chata mě dnes příliš nezajímá, takže se jan na chvíli vydýchám a pokračuji dále. Kousek pod chatou se nachází horní stanice další lanovky z polské strany, což má za důsledek, že jakmile jsem se ocitnul za touto stanicí lanovky, lidí znatelně ubylo. Po pár minutách docházím na další rozcestí – doprava odbočuje česká modrá značka na sedlo Groníček, rovně pokračuje polská červená značka na vrchol Kyčera a z něj na sedlo Kubalonka. Ačkoliv budu následně pokračovat po již čistě české straně Slezských Beskyd, vydávám se dále po oné polské červené značce. Ta mě totiž po pár minutch chůze, během kterých projdu oba vrcholy Krkavice (Kyrkawica dovede k několik metrů vysokému skalnímu útvaru, vedle něhož se nachází i další, menší. Zhruba 200 m za těmito skalami směrem na vrchol Kyčery opustím červenou značku, dbočímdoprava a neznačenou pěšinou (prvních pár metrů méně znatelnou) scházím do českého vnitrozemí. Stezka zpočátku klesá strměji, posléze již jen mírně a rovněž se rozšiřuje a nakonec mě dovede až na rozcestí Plenisko, kde se napojím na českou červenou značku (od Velkého Stožku lze sem dojít i po modré značce na Groníček a z něj po červené značce – mnou absolvovaná varianta je určitě zajímavější a i o něco snadnější). Z tohoto rozcestí mě čeká poslední dnešní, ale již relativně krátké stoupání na bazejmenný vrchol nad horskou osadou Bahenec.Samotný bezejmenný vrchol je sice zalesněný, ale jen pár metrů pod jeho vrcholem začíná horská louka a o něco níže i samotná osada Bahenec. Z této rozsáhlejší horské louky mám krásné výhledy na Moravskoslezské Beskydy s Lysou horou, ale zejména na zapadajícím sluncem nasvícenou Malou Fatru, vidět jsou odtud i Tatry, polská část Slezských Beskyd, Beskid Źywiecki). Dorazil jsem zde tak akorát na to, abych odtud koukal i na západ slunce nad Moravskoslezskými Beskydami.
Po pokochání se a nafocení se již po západu slunce vydávám na poslední, již sestupovou část mého dnešního výletu. Nejprve sejdu přes samotnou osadu Bahenec po strmě klesající lesní cestě (po chvíli asfaltové) až k rozcestí nedaleko horského hotelu Bahenec, kde odbočím doprava na modrou značku. Po zhruba kilometru docházím k místu, kde značená trasa odbočuje z poměrně široké a zřetelní pěšiny doprava mírně do kopce skrze rozsáhlý polom. Není to zde nijak dobře značené a ona pěšina skrze polom ani není zvláště již nyní za šera příliš viditelná, takže jí přejdu a svůj omyl si uvědomím až po chvíli. Při pohledu do mapy a zhodnocení situace se ale rozhodnu pokračovat dále po širší lesní cestě, která mě nakonec po zhruba 700 m od onoho osudového místa (odbočení značky z široké lesní cesty do polomu) dovede na lesní asfaltovou silnici, kde odbočím doprava a po dalších zhruba 700 m dojdu zpět na modrou značku poblíž rozcestí Kotelnice, háj. Zde odbočím už opět se značkou doprava a po chvíli se dostávám k prvním domům obce Písečná. Po dalším 1,4 km (od napojení na modrou značku) dojdu již pohodlně k rozcestí Písečná, škola k širší silnici, zde se dám doleva a po zhruba 250 metrech první odbočkou doprava (pořád po modré značce). Po užší asfaltové silnici projdu již za tmy (s čelovkou) kolem žluté kapličky (po pravé straně) a zanedlouho dojdu na křižovatku poblíž místního amfiteátru, kde se dám doprava a hned po pár metrech doprava opustím silnici a chodníkem podél toku Olše dojdu k autobusovému nádraží v Jablunkově. Od něj dojdu po pár desítkách metrů k hlavní silnici, kde se dám doprava a po chodníku mi zbývá dojít již jen posledního 1,5 km k vlakovému nádraží v Návsí, kde své dnešní putování definitivně končím.
Délka celého tohoto výletu byla 37,5 km – zdatnější to vzhledem k ne úplně náročnému profilu (jediná strmá a delší stoupání jsou na Malou a Velkou Čantoryji a Velký Stožek) zvládnou stejně jako já za jeden den, samozřejmě si lze ale celý výlet rozdělit na dva dny a přespat buď v některé z chat (Velký Stožek, Velký Sošov – obě jsou na polské straně) nebo i venku pod širákem (ve stanu) – tento hřeben narozdíl od sousedních Moravskoslezských Beskyd není nijak chráněn (na české i polské straně) a lze zde tedy i stanovat (v případě stanování u chat bych se ale i jen ze slušnsti zeptal v samotné chatě). Pokud si chcete užít i krásný východ slunce, tak bych k přespání pod širákem (ve stanu) doporučil oblast vrcholu Česlaru.Výchozí i cílový bod trasy se nachází v komunikačně důležitém údolí Olše s poměrně hustou četností veřejné dopravy (osobní vlaky jednou za hodinu, mezi tím občas i vložené dálkové spoje a k tomu i případné autobusy. Pokud by vám byl tento výlet málo a chtěli byste pokračovat dále, nabízí se možnost sejít z Bahence do Bukovce a přidat si jako dezert přechod české části Jablunkovského mezihoří přes Komorovský grúň a Gírovou do Mostů u Jablunkova (případně do Jablunkova / Návsí), případně se lze z Bahence vrátit zpět na Plenisko, neznačenou trasou ke skalám pod Kyčerou a pokračovat dále přes vrchol Kyčery na polskou stranu po červené značce na sedlo Kubalonka, Baraní Góru, Malinowskou Skalu, odskočit si na nejvyšší vrchol celých Slezských Beskyd Skrzyczne a zpět na Malinowskou Skalu, dále pokračovat na sedlo Salmopol a z něj předvážně klesajícím hřebenem přes Trzy Kopce Wisĺanskie na vrchol Równice a do lázní Ustroń a odtud se vrátit zpět do ČR autobusem (přímé spoje do Cieszyna a z něj přejít už pěšky do Českého Těšína) – tato navrhovaná varianta je na 3-4 dny. Pokud by i toto bylo málo, tak lze po zdolání Baranie Góry od vrcholu Magurka Wiślańska odbočit po bočním hřebeni do Wegierske Górki a po dálkové stezce Glówny Szlak Zachodniobezkidzki dojít podél polsko-slovenské hranice až do Bieszczad na pomezí Polska, Slovenska a Ukrajiny.
