Noční cesta vlakem z ČR do Bolzana proběhla bez komplikací (přestupy ve Vídni a Innsbrucku) – noční vlak z Vídně do Innsbrucku dorazil do Innsbrucku dokonce s předstihem více než 30 minut. Zatímco v ČR i večer ve Vídni bylo krásně, už v Innsbrucku mě brzy ráno na nádraží přivítala kompletně zatažená obloha a mírný déšť, při cestě vlakem z Innsbrucku do Bolazana za okny vlaku doslova lije. V Bolzanu ale neprší a obloha se začíná protrhávat. Pln optimismu a sil se přesunuji od vlakového nádraží k nedalekému autobusovému nádraží (od valkového nádrraží pár desítek metrů doprava), odkud mi má jet přímý autobus do Obereggenu. Ovšem autobus nikde a nedojel nejen na daný čas jeho odjezdu, ale ani o něco později. Naštěstí o zhruba hodinu později mi jede další autobus, tentokráte ovšem s přestupem. Ten už naštěstí jede, takže se s přestupem a zpožděním dostávám do horského sedla Obereggen. Už cestou aztobusem z Bolzana nahoru do hor projíždímme několika silnějšími přeháňkami, i nahoře v Obereggenu drobně mží. Takže se rozhodnu si dát svačinu z vlastních zásob již zde v autobusové zastávce a poté vyrazím.
Během svačiny několikrát přestalo pršet a několikrát zase začalo, takže provedu jen protidešťové přípravy (dám si nepromokavou bundu a pláštěnku na batoh) a pomalu vyrážím. Přímo v sedle není žádný rozcestník, ale stačí kouknout na mapy.cz a vím, kudy mám jít. Úvodní zhruba 2 kilometry k lokalitě Epircher Laner vedou po široké lesní cestě (zároveň cyklotrasa). Jde o ideální úek na rozchození se před náročnějším pokračováním. Jinak tenhle úsek (možná i vlivem počasí, kdy střídavě drobně mží) Asi i díky ne zcela přívětivému počasí je zde kromě mě zcela liduprázdno. Z rozcestí Epicher Laner se vydávám doprava (cesta nejvíce doprava a do kopce) nejprve ještě pár desítek metrů po široké cestě, posléze tuto relativně pohodlnou cestu opustím a začínám strměji stoupat – nejprve krátce po louce, poté převážně lesem po úzké pěšině, která je při tomto deštivém počasí hodně rozbahněná a místy to i hodně klouže. V závěru pod chatou (spíše hotelem) Oberholz Hütte vede cesta strnou úzkou roklí, kde je i natažené lano pro přidržení se. Ovšem pěšina je zde opravdu brutálně rozbahněná, takže to raději beru výše po trávě nad touto roklí – není to taky úplně pohodový terén, ale je to zde méně rozbahněné a méně to klouže – podle vyšlapané pěšiny nejsem jediný, kdo tutdy chodí. K chatě (hotelu) Oberholz Hütte se lze dostat z Obereggenu i lanovkou (spodní stanice je kousek pod samotným sedlem).
U této chaty končí dá se říci středohorský terén (srovnatelný např. s našimi Krkonošemi) a začíají velehory. Zároveň je odtud i první hezký výhled na vrchol Pala di Santa a další vrcholy v okolí sedla Lavazé a nižší horské hřebeny v pozadí. Za chatou začíná mít stezka již velehorský chatakter – jde o úzkou místy kamenitou pěšinu. Ta mě vede nejprve strmě vzhůru po louce až ke skalce s křížem (další hezké výhledy – pokud nemáte žádné vysokohorské ambice a chcete si dát jen poloedenní pohodový výlet s výhledy, doporučuji dojít z Obereggenu aý sem a vrátit se zpět do údolí buďto po stejné trase, případně sjet dolů lanovkou či jít více naokolo (různých variant sestupu zpět do Obereggenu je zde více). Za touto skalkou pokračuji stále strmým stoupáním směrem na sedlo Forcella dei Camosci (Gamsstalscharte), Zpočátku jdu ještě po vcelku běžné vysokohorské trase (je to celkem strmě do kopce, ale technicky nejde o nic náročného), ovšem posléze se z luk dostávám do skal, kde se můj postup výrazně zpomaluje – nemůže za to strmější stoupání, ale hůře průchodný terén s množstvím balvanů, které se musí mnohdy různě obcházet a přelézat. Navíc se opět kazí počasí a začíná drobně mžít. Přelezu sedlo Forcella del Camosci (česky Kamžičí sedlo – kamzíky tu ale nepotkávám) a kousek za ním docháím k rozcestí. Odtue je možno traversem sejít k chatě Torre di Pisa, já však pokračuji dále směrem k mému cíli, kterým je bivak Mario Rigatti.
Další necelé 2 km vedou již lehčím a lépe průchozím terénem pod sedlo Forcella dei Campanili. V samotném sedle má svůj začátek zajištěná cesta vedoucí přímo hřebenem k mému cíli, zároveň jde odtud sejít značenou cestou k dalšímu bivaku Bivacco Sief (Latemar). Můj cíl je ovšem jasně daný – je jím Bivacco Mario Rigatti. A jelikož nemám sebou ferratové vybavení, jdu normální značenou trasou. Ovšem slovo “normální” je nutné brát hodně v úvozovkách. Značená “cesta” vede po úzkých skalních terasách v kombinaci s traverzy v podobě úzké pěšiny v hodně pohyblivé suti. Jako bonus je ještě nutné několikrát překonávat strže, kterými se při silných deštích a tání sněhu zjevně valí voda. S těžkým batohem je to opravdu lahůdka. Místy není ani nějaká viditelná pěšina ani vidět. Ovšem to není zdaleka vše, co mi cesta k bivaku hodlala přichystat. V místě, kde není žádná viditelná pěšina, jdu podle map v mobilu – jak mapy.cz, tak outdooractive mi ukazují, že právě tudy má jít značená pěšina- Ovšem po téhle prý značené cestě jdu jen pár desítek metrů – hranu s bivakem sice vidím před sebou, ale po nějaké pěšině ani vidu, ani slechu. Tohle se mi vůbec nelíbí a uvažuji, co dál. Po chvíli se mi podaří o nějakých 20 výškových metrů níže najít náznak jakési pěšiny. Dostat se k ní je ovšem ve zdejším hodně pohyblivém terénu hodně nesnadné, naštěstí se mi to po několika minutech podařilo bez toho, aniž bych se někde zabil či “jen” přizabil. Navíc se začíná i pomalu, ale jistě i stmívat (úsek od sedla Forcella dei Campanili mi zabral mnohem více času, než jsem očekával). Podle map jsem na oficiální značené trase vedoucí pod bivak. Mapy i jen stěží viditelná pěšina mě vedou strmě dolů. Naštěstí je to jen pár desítek výškových metrů. Docházím k další strži, kterou zjevně občas teče voda. Ru překročím, vylezu pár metrů nad ní a kde se vzal, tu se vzal, se objevila směrovka k bivaku. Ani jedna z map mi zde ovšem žádnou cestu k bivaku neukazují. Ale mapám už po nedávné zkušenosti příliš nevěřím a jdu podél změru, který mi nabízí směrovník. Značení ani zde příliš není, naštěstí je zde nějaký náznak vyšlapané pěšiny. Posledních zhruba 60 výškových metrů stouzpání k bivaku se hodně táhne, ale naštěstí k bivaku nakonec ještě za jakéhos takéhos světla docházím. Bivak Bivacco Mario Rigatti se nachází v sedle Forcella Grande dei Latemar (Grosser Latemarscharte) v nadmořské výšce 2650 m – právě u něj končí i ferrata začínající v sedle Forcella dei Campanili. Chci otevřít samotný bivak a spát uvnitř, ale železná kladka se zjevně vlivem počasí (vlhka) roztáhla a do bivaku se nedostanu. Takže stavím neplánovnně stan na malé ploše trávy, která zde v tomto kamenném království roste.
Praktické informace
a) náročnost
Po chatu Oberholz běžná horská turistika (jediným nepříjemným místem je rokle pod samotnou chatou – kterou lze obejít směrem doleva po trávě rovnou k chatě). Za chatou je náročnost vyšší – nejnáročnější úseky jsou před sedlem Camosci a následně od sedla Campanili k bivaku Rigatti – zejména úsek od sedla Campanili vyžaduje kromě jistoty chůze i odolnost vůči závratím)
b) voda – pouze chata Oberholz, na mapy.cz je vyznačený zdroj pitné vody v lokalitě Epircher Laner, ovšem tu jsem přímo v terénu nenašel.
c) další možnosti, kde strávit nocleh
- Rifugio Torre di Pisa – přísttup ze sedla Camosci – 1,9 km, cca 45 minut – web
- Bivacco Sief (Latemar) – přístup od sedla Campanili – 0,8 km, strmé klesání, u bivaku by měl být i pramen vody (osobně neověřeno)
