Jeseníky jistě mnozí znají. A mnozí v nich i opakovaně byli. Ovšem povětšinou se vydávají pouze na pár vybraných a hojně navštěvovaných tras jakými je např. trasa z Karlovy Studánky údolím Bílé Opayy na Praděd či výjezd lanovkou z Koutů nad Desnou a poté krátká procházka k horní nádrži Dlouhé stráně. Ovšem Jeseníky nejsou jen tyto hojně vyhledávané trasy a místa, která jsou zejména o víkendech silně přelidněná, ale i místa a trasy, kde jde člověk většinu dne sám či skoro sám. A jednou z takových tras je právě přechod z Filipovic do Branné.
Za polojasného, ale chladnějšího jarního rána začínám svůj výlet u autobusové zastávky Filipovice, Stará pošta (poslední autobusová zastávka před Červenohorským sedlem ve směru z Jeseníku). Úvodní část trasy vede po užší asfaltové silnici skrze samotnou osadu Filipovice (modrá značka). Po přibližně 500 m mě zaujme vyšlapaná pěšina vedoucí na nedaleké návrší Bršť, což je zároveň nejvyšší bod Šumperské kotliny. Samotný vrchol je porostlý horskou loukou, je to na něj jen kousek a slibuje i hezké výhledy. Takže neváhám a vydám se na něj. Z vrcholové části se mi otevře krásný výhled zejména na samotnou blízkou osadu Filipovice, dominantní blízký vrchol Velký Klín, o něco vzdálenější Velký Klínovec nad Červenohorským sedlem a ještě vzdálenější bohem zapomenutou část Jeseníků zvanou Medvědská hornatina. Po pokochání a pofocení zdejších výhledů se vracím zpět na nedalekou značenou trasu a ještě pár desítel metrů pokračuji po asfaltové silnici. Ta však naštěstí brzy končí a dál vede již jen široká mírně stoupající lesní cesta. Ta mě po zhruba 15 minutách svižnější chůze (od odbočky na Bršť 1,2 km) přivede na rozcestí Pod Točníkem. Zde se setkávám se zelenou značkou vedoucí sem z Bělé pod Pradědem, má modře značená trasa, po níž jsem sem dorazil, pokračuje dále na Šerák. Já zde však tuto modře značenou trasu opouštím a vydávám se po zelené značce na Točník a Červenou horu. Zatímco až dosud byla náročnost trasy velice nízká a stoupání jen mírné, od tohoto rozcestí začíná přituhovat. Na výhledové skály na Točníku to jsou necelé 2 km a přes 400 výškových metrů. Naštěstí vede tento úsek zcela v lese a ani teplota není zatím příliš vysoká…Jakousi první mezistanicí tohoto stoupání je po přibližně 900 m (tedy takřka v polovině) setkání s širokou lesní cestou, po níž jdu dalších 100 m takřka po rovině. Ovšem byla to jen mezistanice či první výškové patro. Po této oddychové pasáži následuje druhý dílčí úsekstoupání na Točník o zhruba stejném sklonu jako ten první – tedy dost do kopce, naštěstí stále lesem. Tento úsek mě po přibližně 600 m přivádí k překřížení další široké lesní cesty, tentokráte se zde nachází i vcelku prostorný přístřešek, kde by se dalo ukrýt před případnou nepohodou a i přespat. Za tímto přístřeškem mě čeká poslední výškové patro a poslední úsek tohoto drsnějšího stoupání a fyzicky nejnamáhavější část celého dnešního výletu. Sklon svahu se ještě zvyšuje a zejména první pohled or přístřešku na další pokračování cesty není nic příjemného pro ty, kteří strmé kopce nemají v oblibě. Naštěstí má tento závěrečný krpál jen nějakých 250 metrů (a necelou 100 výškových metrů) a odměna za vynaloženou námahu je více jak lákavá. Tou odměnou jsou totiž zdejší skály nacházející se přímo u značené cesty, z nichž jsou krásné výhledy zejména severním směrem na město Jeseník včetně lázní vklíněné mezi Rychlebské hory (více vlevo) a pásmo Zlatohorské vrchoviny se Zlatým chlumem s rozhlednou (i ta je odtud vidět). Po pokochání se a pofocení zdejších krás pokračuji dále. Stoupání je sice i nadále strmé, ale oproti poslednímu úseku pod skalami na Točníku jde jen o lehce nakloněnou rovinu. Navíc zde i samotná cesta začínát fotogenická – řidčí jehličnatý les obklopený lány borůvčí a k tomu polojasná obloha. Takže si ani nevšimnu, když přejdu samotný vrchol Točníku. Za ním stezka totiž jen krátce poklesne do nevýrazného sedla a opět začne stoupat vstříc Červené hoře. I když je stoupání zejména ve své poslední části pod rozcestím U kamenného okna strmější, zjevně jsem se již na místní poměry adaptoval a nepřijde mi to jako nic strašného. Úsek od skal na Točníku na rozcestí U kamenného okna má přibližně 1,2 km (cca 175 výškových metrů stoupání). Z tohoto rozcestí lze pokračovat dále kratší žlutě značenou trasou na Sedlo pod Vřesovkou doprava) nebo o něco delší zeleně a žlutě značenou trasou k samotnému Kamennému oknu a dále i na samotný vrchol Červené hory. Já si vybírám druhou, delší variantu. Ta mě po přibližně 200 m stoupání dovede k samotnému Kamennému oknu. Bohužel dopolední hodiny nejsou pro jeho focení ideální (mnohem vhodnější je pozdní odpoledne). Ovšem i tak je skrze něj pěkný výhled směrem na sever. Po dalšáích 200 m docházím na rozcestí Červená hora, rozcestí. Zelená značka odsud schází k Vřesové studánce, žlutá pokračuje dále rovně na samotný vrchol Červené hory. Pokračuji ještě kousek dále po žluté značce, ale nedocházím až na samotný hlavní vrchol Červené hory, ale jen na jakýsi předvrchol s menšími skalkami a krásným výhledem. Jako na dlani mám odsud mé další vrcholové cíle dnešního dne – Vozku a Keprník.
Po pokochání se a krátké svačince se vracím zpět na nedaleké rozcestí a z něj pokračuji strmějším sestupem po zelené značce až k Vřesové studánce. Zatímco až sem jsem šel víceméně sám, na Vřesové studánce ležící na hlavní jesenické hřebenovce je díky relativně snadnému přístupu k ní z obou stran hlavního hřebene (Červenohorské sedlo a Šeráku s lanovkou) lidí vcelku dost. Zkontroluji tedy jen letmo stav zdejší kapličky s pramenem vody (je uvnitř) a pokračuji dále. Nyní mě bude nějakou dobu provázet červená značka. Po ní nejprve mírně klesám na Sedlo pod Vřesovkou (od Vřesové studánky přibližně 900 m). Z tohoto rozcestí lze dojít na Vozku dvěmi cestami – kratší zelenou značkou (1,8 km – její nevýhodou je to, že nejprve vcelku výrazně klesá k Hučivé Desné a poté dosti strmě stoupá na Vozku) nebo naokolo po červené a posléze po žluté a krátce i po zelené značce. Jelikož chci ještě vystoupat na Keprník, volím delší trasu. Ta vytrvale, ale vcelku mírně stoupá na rozcestí Trojmezí, v zamokřených oblastech je vedena po dřevěné pěšině a nachází se na ní i upravená vyhlídka na zdejší rašeliniště. Pokud bych šel rovnou na Vozku, tak bych na rozcestí Trojmezí opustil hlavní jesenický hřeben a červenou značku, já si však chci ještě odskočit na přibližně 900 m vzdálený vrchol Keprníku. Sice to znamená, že si trasu o něco prodloužím a stejnou cestou se pak vrátím zpět, ale na Keprníku jsem už dlouho nebyl za slušného počasí a navíc jsou z něj i krásné výhledy. Po oněch zhruba 900 m jsem u rozcestí a začátku krátké odbočky na samotný vrchol Keprníku. Obloha se ovšem během tohoto stoupání zatáhla a začíná pofukovat. Zde těsně pod vrcholem je síla větri vcelku snesitelná, na nedalekém vrcholu je to ovšem o dost horší a přijdou zde na řadu i na konci května tenké rukavice. Bohužel kvůli zhoršenému počasí nejsou ani výhledy takové, jaké by mohly být. Sice je vidět i masiv Králického Sněžníku (Praděd nikoliv, ten se ukryl v mracích), ale na focení a dlouhé vysedávání to zde opravdu není. Dlouho se zde tedy nezdržuji a scházím zpět po stejné trase na sedlo Trojmezí. Zde se difinitivně loučím s červenou značkou a pokračuji dále po žluté značce. Ta nejprve ještě krátce klesá na sedlo Trojmezí a následně mírně stoupá na Vozku. V zamokřených úsecích je chodník opětupraven a šlape se zde po dřevěném chodníčku. Po zhruba 1,3 km od rozcestí Trojmezí docházím na rozcestí U Vozky. Z něj se vyádám dále po zelené značce na samotný vrchol Vozky s hned několika skalními útvary. Jsem zde kolem poledne, lidí je tady celkem dost, bohužel nemalá část z nich nepatří zjevně k nejbystřejším – jednotlivé skály jsou od značené cesty odděleny dřevěným zábradlím a oni přesto na ně lezou…Jsem tímto docela znechucen a tak se zde příliš nezdržuji (ještě se sem vrátím) a vydávám se na nedalekými značenými cestami naštěstí opomenutý Spálený vrch. Z důvodu zachování divokosti a krásy této lokality nebudu přístup na něj dále přesně popisovat, jen uvedu, že pokud je Vaším jediným cílem Spálený vrch, je vhodnější se na něj vydat z Koutů nad Desnou, kdy jako bonus ještě můžete navštívít malebný Poniklý vodopád (i přístup z této strany až na úvodní úsek neznačený, ale prakticky až těsně pod samotný vrchol vede široká lesní cesta (nad Poniklý vodopád asfaltová, je zde ale hned kousek nad Kouty nad Desnou zákaz vjezdu). Na Spáleném vrchu (respektive těsně pod ním) mě vítají i díky opětovně zlepšenému počasí krásné výhledy (sjezdovky na Červenohorském sedle, Praděd, Dlouhé stráně atd.) a v sedle mezi oběma vrcholy i velice fotogenické rašelinné jezírko. Je to zde opravdový balzám na duši pro milovníky krásné přírody bez davů lidí. Ovšem je čas pokračovat dále, takže se vracím zpět na Vozku. Nyní je zde prakticky liduprázdno, tak mám čas si užít zdejších výhledů zpod skal i samotných fotogenických skal.
Po pokochání a pofocení se vydávám dále. Vracím se zpět po zelené značce na rozcestí U Vozky a pokračuji dále po zelené a žluté značce. Následující úsek až na další rozcestí není krajinářsky příliš zajímavý – jde o sestup vzrostlým lesem. Z tohoto dalšího rozcestí pokračuji kousek dále po žluté značce strmějším klesáním. Po chvíli se z větší mýtiny otevírají pěkné výhledy a po nějakých 650 m od rozcestí odbočím ze značené cesty neznačenou lesní pěšinou strměji klesající k pamětnímu kameni císařovny Sissi. Od nej se pak po široké lesní cestě (doleva) zanedlouho dostanu zpět ke žluté značce u rozcestí Volská bouda. Ovšem žlutou značku pouze protnu a pokračuji dále po neznačené široké cestě, která mě po přibližně 600 m přivede na zelenou značku a k potoku (říčce) Hučava. Zde nejprve nenajdu další pokračování zelené značky dolů a kousek si zacházím. Ale brzy si uvědomím, že asi nejdu dobře a vracím se zpět a po chvíli prozkoumávání terénu nacházím další pokračování zeleně značené trasy. Ta poměrně strmě klesá podél zurčící říčky Hučavy, na jednom místě jsou přímo u značené trasy i pěkné malé kaskády. Ještě o kus níže mají být dle mapy hned vedle značené trasy i větší vodopády, jenže ouha – žádný vodopád při sestupu nepotkávám. Až následně zjišťuji, že onen vodopád přímo u značené trasy není, nýbrž byl skryt v lese s dost velkým množstvím vyvrácěných stromů a suchých větví – takže mám motivaci sem jít znovu…Úsek vedoucí podél (či ve vzdáolenosti do pár desítek metrů) od toku Hučavy končí v bývalé horské osadě Jozefová, ze které se dodnes zachovalo jen pár stavení. Zde značená trasa odbočuje prudce doprava spolu s místní naučnou stezkou, z jejichž tabulí se lze dzvědět velké množství informací o zdejší lokalitě. Po přibližně 400 m docházím k mostu Jozefovské svážnice, což je pozůstatek zdejší pozemní lanovky určené ke svážení dřeva. Po prohlédnutí si této technické zajímavosti pokračuji dále převážně lesem až k k osadě Zadní Alojzov s 1 domem a jakýmsi jezírkem (možná šlo dříve o klauz). Kousek za touto osadou mě čeká kratší stoupání na Alojzovské louky, kde končí méně zajímavý úsek cesty od Vozky. Další cesta pokračuje stoupáním malebnými loukami až ke kótě 842 m a následně mírným klesáním krátce lesem až na další rozcestí Přední Alojzov, vyhlídka. Výhledy jsou odtud vpravdě malebné. Z tohoto rozcestí lze sejít do Branné zeleně značenou trasou přes ohradu s dobytkemosadu Přední Alojzov. Já však pokračuji do Branné delší cestou spolu s Naučnou stezkou Pasák. Ta oficiálně vede lesem nad horním okrajem zdejších luk, já však jdu ” po čichu” vyšlapanou pěšinou vedoucí přímo malebnými loukami s roztroušenými stromy. Krajinářsky patří tento úsek mezi nejkrásnější části celého výletu. Při tom kochání a focení zdejší nádhery se mi povede ztratit pěšinu i značku, ale stačí se podívat do gps-ky a problém je vyřešen – stačí pokračovat rovně dále a tlačit se k hornímu okraji louky a na značku musím dříve či později naatit. To se jmi také na konci zdejších luk daří a pokračuji dále již lesem a znatelnějším klesáním. To mě přivede až k úseku s několika skalami – v minulosti byl od nich zeký výhled, nyní jsou již kompetně ukryté v hustém lese. Ale i tak jsou hezké a zajímavé. Od těchto skal pokračuji dále v sestuopu, který mě po chvíli přivede na další louky s dalšími výhledy. Naučná stezka zde vede jakýmsi remízkem (minilesem), ale odskočit si z něj pár metrů na louky kvůli výhledům není žádný problém. Louky a remítek posléze končí a závěr sestupu k nádraží v Branné již vede lesem. U nádraží v Branné podcházím trať podchodem – je v něm sice trocha vody, ale dá se tojít suchou nohou. Za tímto podchodem krátce scházím k hlavní silnici. Odtud lze do centra Branné dojít dvěmi variantam, já si dnes volím variantu vedoucí nejprve po hlavní silnici (modrá a zelená značka) na rozcestí Branná, schody a poté strmě stoupajícími schody již jen po žluté značce do samotného centra obce Branná s poměrně rozsáhlým kostelem a nedalekým zámek (hradem) Kolštejn a menším náměstím, kde svůj dnešní výlet končím.
Kompletní fotogalerii z tohoto výletu si můžete prohlédnout na následujícím odkazu
